Dnes oslaví 85. narozeniny spisovatelka Věra Linhartová

Věra Linhartová – prozaička, básnířka, překladatelka, editorka a historička umění, se narodila 22. 3. 1938 v Brně. Po maturitě na jedenáctileté střední škole (1955) v Brně vystudovala Linhartová dějiny umění na FF UJEP (absolvovala 1960 diplomovou prací o barokní architektuře na Moravě) a externě estetiku na FF UK. Pracovala v Krajském středisku památkové péče v Brně (1959–1960) a v Pardubicích (1960–1962). V Alšově jihočeské galerii na Hluboké působila v letech 1962–1966. Poté se věnovala literární činnosti. Během svého působení v Alšově jihočeské galerii uspořádala výstavu Imaginativní malířství 1930–1950 (Hluboká 1964, s Františkem Šmejkalem). Připravila i retrospektivní výstavy Jindřicha Štyrského a Toyen v Brně (zima 1966–1967) a v Praze (1967). Od roku 1968 žije v Paříži. Blízce se zde spřátelila s malířem Josefem Šímou, jemuž také věnovala monografii. Od roku 1969 píše francouzsky. V letech 1970–1989 pracovala v knihovně Mezinárodní rady muzeí při UNESCO. Na pařížské univerzitě, v Národním institutu orientálních jazyků a civilizací, vystudovala japanistiku (1978–1985). V rámci přípravy doktorské práce absolvovala v akad. roce 1989–1990 roční studijní pobyt na tokijské univerzitě Waseda. Naučila se i čínsky a Čínu rovněž navštívila. Od roku 1990 byla zaměstnána v pařížském muzeu orientálního umění Guimet, kde se intenzivně věnovala zejména japonskému a čínskému malířství. Rozsáhlou doktorskou práci (Sur un fond blanc. Écrits japonais sur la peinture du IXe au XIXe siècle) věnovanou japonským textům o malířství od 9. do 19. století dokončila roku 1993. Nyní je v důchodu.

V letech 1962–1966 se podílela na činnosti pražské surrealistické skupiny; textem Totéž později (knižně in Meziprůzkum nejblíž uplynulého) je zastoupena v rukopisném sborníku Objekt 5 (1962), účastnila se též magnetofonových záznamů připravovaných Milanem Nápravníkem (Antologie 1962, ukázka z textu Totéž později, zde čtená samotnou autorkou; Fragmenty 1963, ukázka z textu Pikareskní průmět na pozadí ze souboru Meziprůzkum nejblíž uplynulého; Fragmenty 1964, ukázka z textu Dům daleko, první prózy ze stejnojmenného souboru; oba texty na nahrávkách Fragmenty recituje herečka Libuše Švormová; Fragmenty 1963/1964 vydalo jako komplet tří CD Arco v roce 2002). Odborné práce o literatuře a výtvarném umění (o imaginativním umění, vnitřním modelu a vnitřním monologu, spisovateli Richardu Weinerovi, výtvarnících Toyen, Jindřichu Štyrském, Mikuláši Medkovi, Josefu Šímovi ad.) publikovala ve Výtvarném umění, Výtvarné práci, Tváři (zde např. též ukázky z básnického cyklu Dům pro mé lásky či překlady básní Rogera Gilbert-Lecomta), Umění, Akzente (Mnichov), Arts asiatiques (Paříž), Atelier du roman (Paříž), Cahiers du Musée national d’art moderne (Paříž), Change (Paříž), Cipango (Paříž), Liberté (Montréal), Revue d’esthétique (Paříž) aj. Ukázky z její tvorby vyšly v překladech v zahraničních časopisech Die schwarze Botin (Berlín), Grosseteste Review (Lincoln), Paragone / Letteratura (Firenze = Florencie). Své francouzsky psané literární texty otiskovala v exkluzivních časopisech, např. v revue Argile (Paříž), Pleine marge (Paříž), L’ Ire des vents (Paříž), Notes (Malakoff) aj. Japonsky publikuje v časopisech Gendaishi techō (Tōkyō), Kyōto shinbun, Ōbaka bunka (Uji), Suboa (Kōbe), Subaru (Tōkyō). V 70. a 80. letech vycházela řada jejích česky i francouzsky psaných textů v německém, anglickém, italském či japonském překladu. V českém samizdatu vyšel český překlad TWORA (1976 úryvek ve sborníku Pohledy, 1982 autorizovaný překlad celého textu) a Lieux errables (1985 pod názvem Místa k bloudění ve sborníku Z Obsahu 1984; neautorizovaný překlad) a soubor Básně 1962–1966 (výběrem odpovídající pozdějšímu knižnímu souboru Ianus tří tváří). V samizdatové edici Kvart vyšla též antologie Vysoká hra (1975) a výbor z díla Rogera Gilberta-Lecomta Testament ([1978], oficiálně 1996 s titulem Škvíra), Linhartová obé přeložila a uspořádala. Linhartová je též zastoupena v samizdatovém sborníku Tempo 1 (Brno 1968) a samizdatovém časopise Vokno. Některé z jejích esejů a kunsthistorických studií a též ukázky z beletristické tvorby byly otištěny (v českém překladu) v polistopadových časopisech Akord, Analogon, List pro literaturu , Labyrint revue, Logos, Světová literatura (ukázky z antologie Dada et surréalisme au Japon), Host, Literární noviny, Prostor Zlín, Rukopis, Souvislosti a Tvar. Ojediněle publikovala v českém exilovém frankofonním časopise Revue K (Paříž). Linhartová je také autorkou rozhlasových her Překladatel (něm. Süddeutsche Rundfunk 1969; fr. ORTF 1971; čes. ČRo /Audiostudio/ 1993, režie Dobroslav Zborník; na počátku sedmdesátých let byla hra přepsána v samizdatu, autorizovaná verze vyšla v Souvislostech 1999, č. 1) a Přesýpací hodina (něm. Süddeutsche Rundfunk 1971; čes. ČRo Brno /Audiostudio/ 1993, režie Petr Dufek; ČRo 3 2004 jako hudebně-dramatická kompozice, režie a úprava scénáře Lukáš Jiřička, hudba Matěj Kratochvíl; publikováno v Souvislostech, 1999, č. 1). Podle prózy Dům daleko vznikl stejnojmenný experimentální film (režie Martin Ježek, 2003).

Ve své mimořádně jednotné – česky i francouzsky psané – tvorbě Linhartová nikdy nereagovala na politickou či sociální realitu. Psala vždy jen to, co se jí opravdu dotýkalo, ať již ve světě skutečném či imaginárním. Proto již od konce 50. let, kdy začala psát, jsou její texty, označované za experimentální, důsledně antiiluzivní. Rozrušují ustálené narativní kánony i hranice mezi poezií a prózou. Její dílo se v tomto smyslu stalo jakýmsi „exemplem“, následovaným později autorkami, jejichž tvorba je podobně orientována (vědomou návaznost prozrazuje především dílo Sylvie Richterové, některými rysy se Linhartové přibližuje i próza Daniely Hodrové).
Linhartové nejde o formální experimenty, intelektuální hříčky či exhibice, nýbrž o vnímání a myšlení skrze řeč, o psaní s oním kategorickým požadavkem opravdovosti, s plným osobním rizikem, jímž Linhartová následuje projekt „vysoké hry“ tvůrců stejnojmenné meziválečné francouzské skupiny. Pokouší se rozbít stěnu, za níž jako by byla uzavřena skutečnost, překročit hranice těla, prostoru, řeči, vnímání. Zajímá ji trhlina, která se rozevírá mezi dvěma nebo i více jazyky, trhlina v řeči, v prostoru, průnik do prázdna nabitého energií. V takto motivované tvorbě je pak logická starost nejen o obsah sděleného, ale i o samotný prostor, architekturu literárního textu, odtud vědomá a pečlivá práce např. s interpunkcí, s mezerami v textu, v případě poezie i s různými typy písma a figurami, jako je akrostich a další. Výrazný je rovněž její zájem o zrcadlení jako princip dvojlomného vidění, reflexe a zároveň sebereflexe. Zrcadlo je pro Linhartovou průhledem do jiné skutečnosti, průchodem do jiného prostoru. Příběh, který již v jejích prvých textech (Prostor k rozlišení, Meziprůzkum nejblíž uplynulého) byl prostoupen řetězcem prolínajících se úvah, citací, parafrází a odboček, se postupně ztrácí; je nahrazen racionální úvahou, později proudem básnických obrazů, vrstvených a nakumulovaných bez zjevných vazeb vedle sebe a přes sebe, a to s vědomím, že básnický obraz může být stejně pravdivý nebo dokonce pravdivější, než každodenní skutečnost, jež nás obklopuje, jež je smyslově vnímatelná a ověřitelná.
Jestliže v poslední česky psané próze Chiméra neboli Průřez cibulí (rkp. 1967) je ještě naznačena cesta, souvislá stezka v podobě načrtnutého příběhu, v pozdějších francouzsky psaných textech už ani to ne. Základní energií se tu stává nejisté, někdy trochu zmateně působící (zmatení je tu však vědomé) ohledávání nového, proměněného prostoru, v němž už ani mluvčí textů nezůstává totožný, ale naopak se stále proměňuje, pohybuje se mezi ich-formou a er-formou, mužským a ženským rodem, přechází mezi různými jazyky. Osamělé postavy a jejich charakteristiky, dějová zápletka a její odvíjení nejsou důležité ani tam, kde lze pod „kouřovou clonou“ příběhů, odvíjených v jakémsi bezčasí, rozeznat rovinu mýtu (Masožravé portréty). V textech, jako jsou Dům daleko, Ubývání hlásky „m“ či TWOR, přechází běžná řeč v tzv. jinařeč a nakonec dochází až na hranici, kde se rozpouští, míří k tichu, prázdnu. Čtenář je vtahován do fragmentů promluv, v nichž jsou uvolněny gramatické, morfologické i syntaktické vazby. Autorka jako by se snažila přiblížit původnímu prajazyku, vytvořit ze všech řečí zase řeč jedinou. V rozhlasových hrách (zejm. v Překladateli) je naznačeno, že snad jazyk beze slov, beze zvuku by byl přípustnou možností, stav, kdy „už jen chvění hrtanu a jazyka by byly řečí“.
V prózách psaných koncem 70. a počátkem 80. let se text prosvětluje, průsvitní, jakoby prozařován světlem odněkud „zevnitř“ nebo „z druhé strany“. Texty Linhartové jako by byly situovány do „nulového bodu ticha“ (označení francouzského básníka Gilbert-Lecomta, člena skupiny Vysoká hra, jehož texty autorka překládala), v němž podle André Bretona mizí všechny rozpory a protiklady. Stávají se tak jen dočasným zastavením, zachycením duchovního pohybu, výrazem askeze ve smyslu vzestupu. Je to právě ona „síla odříkání“ (opět výraz Gilbert-Lecomtův), která je nezbytná, aby byl člověk připraven a otevřen k vnímání té nejzákladnější zkušenosti. Toto směřování potvrzuje soubor tří pseudocestopisů shrnutých pod název Kaskády. Tu se ukazuje, že cesta má v psaní Linhartové především metaforický, duchovní význam, je vyjádřením duchovního růstu. Cestování je modem bytí, odmítnutím se usadit, výrazem stálého puzení vpřed, permanentního objevování a hledání.
Beletristické dílo Věry Linhartové konzistentně doplňují a v mnohém také osvětlují (inspiraci, chápání některých pojmů, myšlenkových kategorií, uměleckých tendencí, pojetí umělecké tvorby, psaní, básnického obrazu) její odborné články, eseje (knižně in soubor Soustředné kruhy) i knižní monografické studie, věnované českému malířskému surrealismu, Richardu Weinerovi, Josefu Šímovu, francouzské skupině Vysoká hra a autorům s ní spřízněným, od osmdesátých let pak hlavně modernímu japonskému umění.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz