Dnes oslaví 90. narozeniny filosof a estetik Antonín Mokrejš

Antonín Mokrejš se narodil 9. 11. 1932 v Otaslavicích v rodině zemědělského dělníka. Manželka Olga je germanistka, dcera Olga Mokrejšová-West vystudovala přírodní vědy, je autorkou učebnice chemie, věnuje se literatuře pro děti a překládá z francouzštiny; syn Pavel je lékařem a publikuje populární úvahy k psychologii každodenního života, oba též ilustrují.
Antonín Mokrejš vychodil obecnou školu v rodišti, reálné gymnázium v Prostějově (maturita 1951). V letech 1951–1953 studoval filozofii na Vysoké škole politických a hospodářských věd v Praze, poté filozofii a historii na FF UK, kde také v roce 1955 obhájil diplomovou práci Charakter, metoda a funkce literárněkritické činnosti Nikolaje Alexandroviče Dobroljubova. Dálkově studoval Matematicko-fyzikální fakultu UK (1961–1964), studium však nedokončil. Tituly CSc. a PhDr. získal v roce 1966 za práci Podnětnost a meze fenomenologické koncepce intersubjektivity (přeprac. a vyd. knižně pod tit. Fenomenologie a problém intersubjektivity). Od roku 1955 působil jako asistent na katedře marxistické filozofie AMU, v roce 1959 byl však nucen odtud z politických důvodů odejít a do roku 1962 vyučovat matematiku, dějepis a výtvarnou výchovu na ZDŠ v Mostě. V letech 1962–1965 absolvoval ve Filozofickém ústavu ČSAV vědeckou aspiranturu, následně se stal vědeckým pracovníkem v oddělení dějin filozofie. V rámci politických čistek byl však počátkem roku 1971 nucen i toto pracoviště opustit. Po půlroční nezaměstnanosti pracoval od roku 1971 mimo obor v technické dokumentaci Výzkumného ústavu transportních zařízení, a to až do roku 1988, kdy odešel do invalidního důchodu. V roce 1990 se vrátil do Filozofického ústavu ČSAV (AV ČR), kde je zaměstnán jako vědecký pracovník v oddělení filozofie 20. století se zvláštním zaměřením na soudobou světovou i českou filozofii fenomenologické orientace, estetiku a filozofické otázky umění. Z jeho četných pracovních kontaktů v oboru filozofie a estetiky byly pro něho zvlášť důležité styky s Jiřinou Popelovou, Květoslavem Chvatíkem, Vratislavem Effenbergerem, Robertem Kalivodou, Josefem Hlaváčkem, Emilem Julišem a Janem Patočkou.

Publikuje od roku 1956. Do konce 60. let svými pracemi převážně odborného charakteru přispíval do Filozofického časopisu, Sociologického časopisu, slovenského Filozofického časopisu, Nového života, Orientace aj. V 70. a 80. letech knižně ani časopisecky nepublikoval, s výjimkou několika příspěvků uveřejněných v letech 1972–1973 ve Filozófii (Bratislava). Po roce 1989 píše do Filozofického časopisu, Filozófie (Bratislava), Estetiky, České literatury, Literárních novin, Tvaru, Telegrafu, Souvislostí, Ateliéru, Aluze aj. – Autorsky se podílel na řadě oficiálně vydaných i samizdatových sborníků či kolektivních publikací. Uspořádal samizdatové sborníky Nacházení (1971–1979, sv. 1–8, s Emilem Julišem, Josefem Hlaváčkem a dalšími), přispěl do samizdatových sborníků Paraf (1988, sv. 9), I. D. (b. d.), O divadle (1988, sv. 4) i do sborníků k šedesátinám Emila Juliše (1980), Roberta Kalivody (1983), Ivana Dubského (1986), Josefa Zumra (1988) a Milana Jankoviče (1989).

Těžištěm rozsáhlého vědeckého díla Antonína Mokrejše je problematika vztahu filozofie, života a umění. Ve svých pojednáních se však věnuje i otázkám z oblasti sémiotiky, teorie poznání, ontologie, teorie a dějin umění, teorie literatury, literární kritiky, sociologie a filozofie politiky. Mokrejšovo filozofické myšlení se opírá o pevnou metodologickou základnu, kterou tvoří především fenomenologie, hermeneutika a některé strukturalistické principy.
Jako filozof zastával v období druhé poloviny 50. a na počátku 60. let pozici tzv. autentického marxismu, dovolával se návratu k pracím mladého Karla Marxe a reinterpretace Georga Wilhelma Friedricha Hegela. V tomto duchu se věnoval i problémům filozofie politiky a duchovního stavu soudobé české společnosti. Za sílícího vědomí neuspokojivosti marxistického výkladu světa se později analyticky vyrovnával se stanovisky existencialismu (zejména s filozofií Jean-Paula Sartra) a soustředil se na fenomenologii. Tato Mokrejšova odborná orientace se promítla do jeho knihy Umění, skutečnost, poznání, v níž překonával marxistické pojetí umělecké tvorby jako odrazu reality. Charakteristiku umění odvíjel nikoli od strukturní povahy uměleckých výtvorů, ale od pojmu skutečnosti jako veličiny, k níž se umění tvořivě vztahuje, stává se její komponentou a vůči níž nabývá duchovně orientující funkce. Na tuto práci Mokrejš navázal rozsáhlou studií Fenomenologie a problém intersubjektivity, v níž na širokém pozadí fenomenologie Edmunda Husserla objasnil jeden z centrálních motivů jeho filozofie, otázku dynamické konstituce lidského já a jeho kontaktu s jinými subjekty. V sedmdesátých letech Mokrejš pracoval na rozsáhlé studii analyzující vztah života a umění, která byla nejprve publikována na pokračování v neoficiálních sbornících Nacházení I–VII, ve zkrácené podobě pak vyšla v polovině devadesátých let pod názvem Filozofie a život – život a umění. Inspirován F. X. Šaldou a Friedrichem Nietzschem a jejich názorem, že umění patří mezi základní a podstatné projevy života, Mokrejš rozvinul své úvahy o globálních intencích života jako tvořivosti, pohybu od nevědomí k sebeuvědomění, jako rozvoji a vzestupu. Tyto reflexe, které se v zárodečné podobě objevují již v jeho první knize, se staly úběžníkem téměř všech jeho dalších prací. Kniha Umění. A k čemu? je stručným úvodem do filozofie umění. Mokrejšův přístup k umění se zde odvíjí od postojů a témat moderní posthusserlovské fenomenologie.
Vedle fenomenologie se Mokrejš již od 60. let minulého století zabývá i hermeneutikou. Ve studii Hermeneutické pojetí zkušenosti v návaznosti na Gadamera zdůrazňuje, že zkušenost má dialektický charakter. Zajímá ho přitom nejen univerzální podoba struktur hermeneuticky pojaté zkušenosti, ale také hermeneutická analýza zkušenosti v umění. Nejvýznamnějším výsledkem Mokrejšova dlouholetého zájmu o filozofii Friedricha Nietzscheho se stala monograficky pojatá kniha Odvaha vidět. Nietzsche je zde představen jako filozof, který ve své výzvě k znovupromyšlení celé západní duchovní tradice i otázek pravdy a v celém svém důrazu na neiluzivní přístup k realitě potvrzuje (navzdory vnější rozpornosti) názorovou logiku svého vlastního postoje a zároveň otvírá moderní éru uvažování o člověku a světu. Z velkých postav dějin estetiky se Mokrejš zajímal zvláště o fenomenologicky orientovaného Romana Ingardena. Přeložil a rozsáhlým doslovem doprovodil Ingardenovu práci Umělecké dílo literární. V řadě studií analyzoval dílo F. X.Šaldy, jemuž věnoval i knihu Duchovní svět F. X. Šaldy, v němž zrekonstruoval myslitelskou soustavu tohoto kritika a rozpoznal v ní myšlenkově svébytné rozvedení mnoha podnětů nietzscheovských. K základním problémům fenomenologie se vrátil v knize Husserl a otázka „Co je normální“?. Ústřední rovinou práce je výklad Husserlovy filozofie, který doplňují úvahy o možnostech a podnětech fenomenologie pro soudobé postmoderní myšlení.
Konkrétní aplikaci moderní fenomenologie v oblastech sociologie a filozofie politiky představuje kniha Veřejnost. Skutečnost – iluze – fikce, v níž Mokrejš sleduje podobu a proměny politického života společnosti. Veřejnost chápe jako dějinně proměnlivý útvar života konkrétního společenství, jenž určuje to, co je viditelné pro všechny. Podrobně analyzuje vztah veřejného a soukromého prostoru, fenomén módy a tabu v moderní společnosti. Obdobným směrem se ubírají i jeho úvahy v pojednání Duchovní ráz naší doby. Hluboká duchovní krize současnosti spočívá ve ztrátě tradičních vzorů a jistot, ve vyprázdnění hodnot, které dlouhodobě utvářely západní myšlení a kulturu. Ve třech kapitolách zde Mokrejš rozebírá současný duchovní horizont (vztah moderna − postmoderna, proměnu užití pojmů pravda, identita, závaznost, odpovědnost atd.), úkoly a možnosti soudobého filozofického myšlení a povahu liberální společnosti. Mokrejš přistupuje k filozofii nejen jako k nástroji kritického myšlení, ale především jako k činnosti, která rozvíjí a obohacuje lidský život.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře