Dnes uplyne 100 let od narození spisovatele Jiřího Svetozara Kupky

Jiří Svetozar Kupka – scénárista a prozaik, se narodil 28. 9. 1921 v Praze.  Pochází z rodiny úředníka. Absolvoval reálné gymnázium v Praze-Libni (mat. 1940) a abiturientský kurz při obchodní akademii v Praze na Vinohradech (mat. 1941). V letech 1941–45 pracoval jako obchodní referent u zemědělské firmy Selecta. Po půlroční vojenské službě v Praze (1945–46) se stal redaktorem časopisů vydávaných Ústřední radou družstev: Zemědělské družstevní noviny, Družstevní věstník, Spotřebitel a Nový svět. V letech 1950–51 byl redaktorem kulturněpolitického měsíčníku Směna v nakladatelství Mladá fronta (redigoval jej s Pavlem Hanušem). V letech 1951–59 působil jako dramaturg v Čs. státním filmu; z toho však rok (1952–53) pracoval jako brigádník na stavbě Slapské hydrocentrály (inspirace využil v románu Rušné dny). Od října 1956 do května 1957 se s režisérem Jiřím Sequensem a kameramanem Rudolfem Miličem st. zúčastnil námořní cesty z Gdyně kolem Afriky na Dálný východ a Suezským průplavem zpět (společně natočili středometrážní dokumentární filmy Muži na palubě, Hranice světadílů a Země středu, všechny 1962). V letech 1959–70 byl vedoucím zprvu zahraničního, pak členského oddělení ve Svazu československých spisovatelů. Roku 1970 začal pracovat jako topič v teplárně, ještě v témže roce však utrpěl těžký úraz s trvalými následky. Čtyři roky byl v invalidním důchodu, pak se stal spisovatelem z povolání.

Debutoval v roce 1949 básní v Tvorbě. Přispíval do časopisů, v jejichž redakci pracoval, dále do Tvorby, Literárních novin, Nového života, Mladé fronty, Rudého práva, Čs. vojáka, Mladé vesnice, Plamene, My, Květů aj. Hojná je Kupkova práce televizní ze 70. a 80. let. Adaptoval několik cizích předloh: Muž, který chtěl být bohem (1973, r. Jaroslav Novotný, podle Haakona Chevaliera), Černé na bílém (1973, r. Pavel Blumenfeld, podle Hélène Parmelinové), Člověk odjinud (1977, r. Jiří Bělka, podle Jiřího Dvoreckého). Především však napsal velký počet scénářů k televizním inscenacím režisérů Jiřího Bělky (Velký oblouk, 1975; Strom vědění dobrého, 1977; Přitažlivost země, 1978; Kód života, 1978; Sedm Spartakových dní, 1980; Důkaz, 1981; Políčko, 1985; Světlo z temnot, 1987; Nepolepšitelný starý muž, 1987; Svědek času, 1988), Anny Procházkové (Vítek, 1975; Zpěv naděje, 1982), Zdeňka Kubečka (Z nocí požárů, 1976; Bílá růže, 1976, sc. + Michal Kupka; Tisíc mil pro Tatřičku, 1983), Evžena Němce (Zákon rovnosti, 1977), Jiřího Sequense (Rukojmí z Bella vista, Poselství z neznámé země, 1980, 27. a 28. příběh ze seriálu Třicet případů majora Zemana), Evžena Sokolovského (Velké malé vody, 1982; Předehra, 1982; Aféra Fénix, 1984), Rudolfa Tesáčka (Archimedův bod, 1982), Jiřího Adamce (Dlouhý čas naděje, 1984; Trvale jasno, 1986), Aloise Müllera (Tvář za oknem, 1986; Herec, 1988), Václava Hudečka (Kámen a růže, 1986; Bogan, 1988), Evy Sadkové (Odsouzen k životu, 1991), Františka Filipa (Bludiště, 1994) a Pavla Háši (Noc rozhodnutí, 1993; Generál Eliáš, 1995). Podle Kupkovy povídky Port Philippe z knihy Loď do Šanghaje vznikl celovečerní film Smrt na Cukrovém ostrově (1961, r. Jiří Sequens, sc. Miloslav Fábera a Jiří Sequens). Kupka je autorem scénářů k celovečerním filmům Rukojmí z Bella Vista (1980, r. Jiří Sequens, sc. + Jiří Sequens), Hodina života (1981, r. Václav Matějka), Piloti (1989, r. Ota Fuka, sc. + Alexandr Lapšin), Uzavřený okruh (1989, r. Václav Matějka, sc. + Václav Matějka). Užíval šifry J. S.

Již Kupkův debut, fiktivní románová reportáž s protiválečným zaměřením 17 bodů proti míru, obsahuje rysy příznačné pro valnou část autorovy prozaické tvorby: smysl pro dramatický příběh a zájem o aktuální společenské a politické otázky sledované v širokých souvislostech. V 50. letech ztvárnil Kupka téma poválečného budování ve dvou románových prózách: zatímco Pražské jaro z prostředí libeňských závodů pouze naplnilo dobové schéma budovatelského románu, vzbudily Rušné dny pozornost kritickým viděním komplikovaných poměrů a lidských osudů při stavbě Slapské hydrocentrály. Bohaté poznatky ze zahraničních cest zužitkoval Kupka v 60. letech ve zvláštním typu politicko-fantastických próz, parodujících někdy vědeckofantastický žánr (Hlavní muž světa), jindy konvenční detektivky (Mat královně). Promítly se rovněž do napínavých příběhů obsahujících četné dokumentární zajímavosti (Loď do Šanghaje) i do detektivek, které se vesměs soustřeďují k problémům politicky rozděleného světa (Zkáza křižníku Campeador), případně mísí tyto Kupkovy zájmy s jeho zájmy historickými, jako v „genealogické“ detektivce Čech jako poleno. – Ve svých historických románech se Kupka opírá o silnou ústřední postavu (František Raš ve Vzpouře, Kupkově nejúspěšnějším románu, který literárně zpracovává povstání rakousko-uherských námořníků v boce Kotorské roku 1918; mírová aktivistka a první žena, jež byla oceněna Nobelovou cenou, Berta von Suttner v próze Hry velkých chlapců či Josef II. v románu Zamilovaný císař). Podobně jako další autor historických románů a současně scénárista Jiří Hanibal klade Kupka důraz na dějovost a důvěryhodné vykreslení psychologické motivace jednání hrdinů, kteří se ocitají pod tlakem okolností a svým postojem se dostávají do střetu s dobovými konvencemi. (Životním osudům významných osobností minulosti věnuje Kupka systematickou pozornost také v tvorbě televizní – J. R. Oppenheimer, J. G. Mendl, J. F. Chaloupecký, Jiří Dimitrov, Jiří Mahen, S. K. Neumann, J. A. Komenský, J. E. Purkyně, Sigmund Freud, Emil Hácha, Alois Eliáš aj. – či v populárně historických studiích, publikovaných ve sbornících.) Ve svých pozdějších románech autor obrací pozornost také ke vzdálenější historii, k mocenským sporům mezi Přemyslovci a Slavníkovci, respektive mezi Boleslavem II. a biskupem Vojtěchem (Brána věčnosti) či k době Vladislava II. (Královská jízda); fabulační schopnosti osvědčil v próze Záhadný mistr Theodorik, nabízející teorii o identitě malířského mistra. – Podle vyprávění Věry Sosnarové, kterou NKVD jako čtrnáctiletou spolu s matkou a sestrou odvlekla od Sovětského svazu, kde dalších osmnáct let strávila v pracovních táborech, a jejím nepříliš romantickém návratu do socialistické vlasti, vznikla próza Krvavé jahody. Kupka je také autorem populárně historické studie Balkánský sud prachu, v níž hledá kořeny národnostních konfliktů na Balkánském poloostrově. – Na okraji Kupkovy tvorby zůstávají jeho prózy pro děti.

Z nejnovější tvorby: Dlouhé noci Karla Sabiny (2011), Urozený podivín Špork (2009), Válečná nevěsta (2014)

Jiří Svetozar Kupka zemřel 4. 7. 2017 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz