Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Bohumila Nováka

Bohumil Novák – básník, literární kritik a historik, se narodil 7. 1. 1908 v obci Hořátev u Nymburka.  Po maturitě na reálce v Nymburce (maturita 1926) a po doplňovací zkoušce z latiny na reálném gymnáziu v Brandýse nad Labem (1928) studoval na FF UK srovnávací literaturu (1928–1933). V roce 1931 složil státní zkoušku z knihovnictví a pedagogiky (PhDr. 1945 disertační prací Jan z Wojkowicz, člověk a básník). Souběžně již od roku 1928 působil jako literární kritik a recenzent. V letech 1939–1945 byl redaktorem v nakladatelství František Borový, 1945–1948 vedoucím úředníkem publikačního odboru ministerstva informací a jednatelem Syndikátu čs. spisovatelů. V letech 1954–1958 pracoval v PNP, 1958–1969 byl pracovníkem Pedagogického muzea v Praze. V roce 1969 odešel do důchodu. Zemřel 25. 9. 1992 v Praze.

 Přispíval zejména do novin a časopisů: Sever a Východ, Literární rozhledy, Rozpravy Aventina, Čteme, Čin, Lidové noviny, Kmen, Kritický měsíčník, Kvart, Literární noviny, Zprávy spolku českých bibliofilů v Praze aj. Redigoval Kritický měsíčník (1942, č. 5–10). Uspořádal řadu ineditních sborníků k významným životním jubilejím svých literárních přátel: Jaroslava Seiferta (1951, 1971), A. M. Píši (1952), Miloslava Hýska (1955), Vladimíra Holana (1956, 1975), Václava Černého (1965, 1975), Josefa Palivce (1976). Užíval pseudonymu Pavel Nešpor a šifer Nk, nl., a, l, bn, ln aj.

 Po dvou nepříliš výrazných básnických sbírkách, ovlivněných zejména poezií Fráni Šrámka a Karla Tomana, dosáhl Novák ve 30. letech ohlasu románem Velké děti. Romanticko-baladicky koncipovaný milostný příběh, zasazený do silně lyrizovaného prostředí autorova rodného Polabí, zřetelně souzněl se soudobou oblibou francouzského tzv. regionálního románu (Charles-Ferdinand Ramuz, Henri Pourrat), v jehož duchu nahrazoval realistickou popisnost snovou obrazností a mytickým prožitkem lidského osudu. Poté se Novák už cele věnoval kritice, publicistice a pracím edičním. Jako literární kritik, žák F. X. Šaldy, se soustředil především na českou a francouzskou literaturu; soustavně sledoval a kriticky hodnotil zejména soudobou poezii (Josef Hora, František Halas, Jaroslav Seifert, František Hrubín, Richard Weiner aj.). Zároveň se snažil nalézt literární hodnoty i mimo hlavní vývojové proudy české literatury (Jan z Wojkowicz, Jaroslav Kolman Cassius). Už v roce 1936 upozornil jako první na sběratelské a literární dílo Josefa Štefana Kubína, u něhož oceňoval především osobitě svérázný jazykový projev. Během nacistické okupace Novák jako nakladatelský redaktor umožnil vydání řady významných básnických děl (Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Josefa Palivce aj.), jimiž byla manifestována duchovní síla české kultury; toto chápání osvobodivé moci poezie pak po válce vyložil v eseji Svědectví poezie. Od 50. let se Novák věnoval pouze editorské a vydavatelské činnosti (Jan Amos Komenský, Karel Havlíček Borovský aj.).

 

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře