Dnes uplyne 25 let od úmrtí spisovatele Vladimíra Thieleho

Vladimír Thiele – básník, prozaik a autor literatury pro děti, se narodil 14. 2. 1921 v Potštejně. V devíti letech osiřel, vychován byl v českobratrském sirotčinci v Čermné. Truhlářem se vyučil v Dobříši (1935–1939). Během války byl totálně nasazen v Hallendorfu u Hannoveru, z nasazení však uprchl a pracoval ve své profesi v pražské nemocnici na Bulovce. Po osvobození se stal redaktorem Svobodných novin a redigoval i časopis Nový hlas (1946). V ČKD pracoval od roku 1948 jako úředník a od roku 1950 opět jako truhlář. V roce 1958 nastoupil do redakce Svobodného slova, v letech 1960–1963 byl propagačním textařem ve Státní propagaci, poté až po odchod do důchodu (1981) ve svobodném povolání.
Od roku 1937 přispíval do novin a časopisů: Lidové noviny, Zvon, Dělnická osvěta, Národní politika aj.; po roce 1945: Svobodné noviny, Svobodné slovo, Květy, Svět v obrazech, Literární noviny, Večerní Praha aj. Spolupracoval s Československým rozhlasem, je autorem řady rozhlasových her: Nová krev (1949), Kutálek si zacvičí (1955), Velrybí domov (1962, podle Richarda Hughese), Nejmladší voják (1962, podle Jana Mareše), Briga „Tři lilie“ (1964, podle Olle Mattsona) aj. Užíval šifry vt.
Thiele vstoupil do literatury za války poezií sociálních motivů, oslavy práce a dělnických povolání a zároveň i básněmi variujícími nálady pokory a smutku, které zůstaly charakteristickým motivem jeho básnické poetiky. Ve sbírce Karkulka ve smutku se motivy lásky k rodné zemi prolínají s impresemi melancholické podzimní přírody. Po válce Thiele vydal sbírku 9. květen, oslavující osvobození Prahy a její osvoboditele. Později pak v jeho lyrice (ale i odborné práci) převážil tematický zájem o umění, zejména výtvarné, a také větší důraz na formální stránku verše. Jeho poezie se snažila evokovat dojmy z výtvarných a literárních děl a oslavit jejich tvůrce (Stisky, Pět zpěvů pro Cyrila Boudu). Publikoval však i verše milostné, vracející se k básnickým formám tradičním (sonet) i neobvyklým (pantum), v nichž jsou seifertovské polohy smutku a melancholie motivovány pocitem křehkosti citu (Paleta lásky). Setkání s osobnostmi kultury a společnosti později vedla Thieleho k vydání několika knih humorných historek a anekdot (Fůra humoru o známých lidech, Úsměvy Jana Masaryka, Jan Werich zblízka aj.). – Pro děti a mládež Thiele psal nejenom poezii (Třesu, třesu z rukávu), ale i prózu. O nenásilné rozvíjení dětské zvídavosti se snažil v knihách tematizujících jevy denního života, dopravní výchovu a svět techniky (I v pohádce se přechází jen na zelenou). V humorném tónu je laděn volně komponovaný cyklus knih o klukovských dobrodružstvích syna a jeho otce, vyprávěný z pohledu desetiletého vypravěče (Báchorky Admirála Machorky, Krásné léto v Orlím srubu, Jak to všechno dobře dopadlo).

Vladimír Thiele zemřel 30. 7. 1997 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz