Dnes uplyne 30 let od úmrtí spisovatele, novináře, dramatika a překladatele Jiřího Muchy

Jiří Mucha se narodil 12. 3. 1915 jako syn malíře Alfonse Muchy a malířky Marie Muchové. S rodinou žil ve Francii, poté v USA, Německu a Itálii. Vystudoval akademické gymnázium v Praze, během studia však strávil dva roky ve Švýcarsku, Francii a dva roky na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Poté studoval Lékařskou fakultu a dějiny umění a orientalistiku na FF. Absolvoval v roce 1939. I během vysokoškolského studia pobýval v různých zemích Evropy, od roku 1937 žil většinou v Paříži, 1938 jako kulturní dopisovatel Lidových novin. Roku 1939 se přihlásil do čs. divize francouzské armády. Po porážce Francie v polovině roku 1940 byl evakuován do Anglie. Po krátkém pobytu u čs. brigády pracoval v Londýně pro rozhlasovou stanici BBC, 1943 se stal válečným zpravodajem britského rozhlasu v severní Africe, na Středním Východě, v Indii, Číně, Persii, Itálii, po invazi i ve Francii, Belgii a Německu. Po válce byl zpravodajem v Egyptě a na Dálném Východě. Na podzim 1945 se vrátil do Prahy, ale první léta stále – hlavně jako novinář – hodně cestoval, většinou po Evropě. Od novinářské práce se však postupně odklonil výhradně k práci spisovatelské. Roku 1951 byl obviněn z protistátní činnosti a do roku 1954 vězněn. Od 60. let žil střídavě v Praze a v Londýně. V letech 1989-90 byl předsedou českého centra PEN klubu.

První Muchovou manželkou byla hudební skladatelka Vítězslava Kaprálová, druhou skotská hudební skladatelka Geraldine Thomsenová. 

Publikoval v periodikách Národní politika, Tramp, Světozor, Lidové noviny, Salon, Čechoslovák, Obzor, Literární noviny, Nový život, Plamen, Svobodné slovo, Kmen aj.

Napsal scénáře k filmům Roztržka, Povodeň, První a poslední, Kohout plaší smrt, Vánice, Král Králů, Třicet jedna ve stínu a rozhlasovou hru Tanec mezi stíny.

Tematický okruh prvních zralých próz určuje druhá světová válka. Obsáhlý reportážní deník Oheň proti ohni líčí události počínaje rokem 1943 a boji v severní Africe až po vítězné tažení v Evropě; střídá se v něm podrobný popis válečných operací s autorovými osobními zážitky a scénkami z týlu. V povídkovém cyklu Problémy nadporučíka Knapa o příslušnících Čs. armády ve Francii a Anglii se prvně prosazuje autorův příznačný postup: volně vedené příběhy, založené na bohatých zkušenostech z nejrůznějších zemí a rozvíjející často milostné motivy, vytvářející rámec pro meditace o lidském životě. Ty vyznívají nejpřesvědčivěji, jsou-li organicky spojeny s dějovou linií, tj. vychází-li jejich obecná problematika z konkrétních situací. Tak je tomu zvláště v románu Válka pokračuje, který konfrontuje dva typické osudy a postoje z poválečné republiky a retrospektivně z let válečných.

V prózách věnovaných politickému dění 50. let se důraz přesouvá na otázky lidské svobody. Román Pravděpodobná tvář, rozvíjející příběh šikanovaného nespravedlivě uvězněného novináře, obsahuje autobiografické prvky; ústřední postavou na něj navazují samostatně koncipované romány Marieta v noci a Věčná zahrada. Zcela autobiografický je román Studené slunce, v němž se autor vrací k formě deníku a scény z pobytu v trestním pracovním táboře opět střídá s úvahami o lidském údělu a o umění. Otcovu životu a výtvarnému dílu věnoval svou vrcholnou prózu, v konečné verzi nazvanou Alfons Mucha.

Zatímco v próze Lloydova hlava inklinují barvité a útržkovitě řazené osobní vzpomínky světoběžníka k obecné výpovědi o lidském životě, vzpomínková próza o Muchově pařížském pobytu na přelomu 30. a 40. let má dokumentární ráz, daný především bohatě citovanou korespondencí (Podivné lásky). Ústřední postava V. Kaprálové je tu sledována ve svém uměleckém růstu a detailně v milostných vztazích především k hudebnímu skladateli B. Martinů a k autorovi knihy. V 50. a 60. letech překládal současné romány, zejména však divadelní hry z angličtiny, výjimečně z francouzštiny.

Jiří Mucha zemřel 5. 4. 1991 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998