Dnes uplyne 30 let od úmrtí spisovatele Zdeňka Pluhaře

Zdeněk Pluhař se narodil 16. 5. 1913 v Brně. Otec byl právníkem a politickým pracovníkem, v Brně vykonával mj. funkce zemského hejtmana a po roce 1945 předsedy Zemského výboru. Pluhařovou druhou ženou byla překladatelka francouzské literatury Marie Janů (podepisující se též M. Janů-Veselá a M. Veselá, * 1921). – V rodišti Pluhař navštěvoval obecnou školu, od roku 1923 reálné gymnázium (mat. 1931) a Vysokou školu technickou (1931–37, inženýrské stavitelství, Ing.). V této době se intenzivně věnoval speleologii a zejména horolezectví (mj. v Tatrách, Dolomitech a v Alpách, kde vystoupil i na Matterhorn). Po škole krátce pracoval jako provozní inženýr na stavbě vodojemu v Třebíči a kreslil plány potrubí pro stavby vodojemů a vodovodů ve Vítkovických železárnách. Brzy však byl mobilizován na stavbu vojenských opevnění v Sudetech: působil jako stavební dozor na Luční hoře v Krkonoších, v pardubickém železničním pluku a opět v pohraničí. Po demobilizaci pracoval na různých stavbách ve funkci stavebního a pomocného inženýra. Gestapem byl zatčen poprvé v dubnu 1942 a podruhé na jaře 1944 (za podporu osob v terezínském ghettu a za padělání dokladů pro osobu stíhanou německou tajnou policií). Byl vězněn v Brně, v Praze a na kladenském gestapu. Po obou zatčeních následovala internace v Malé pevnosti Terezín, kde v roce 1945 onemocněl skvrnitým tyfem a odkud byl po skončení války převezen do pražské nemocnice Bulovka. Od léta 1945 se Pluhař podílel na rekonstrukci mostů přes Dyji, pracoval jako vedoucí stavební správy v Třebíči a působil rovněž při stavbě vodních děl na Púchovsku. Po sloučení soukromých firem do Čs. stavebních závodů byl Pluhař jmenován stavbyvedoucím Vírské přehrady a později pracoval od roku 1952 v projekčním středisku pro přehradní stavby v brněnském Hydroprojektu. Po odevzdání románu Opustíš-li mne do nakladatelství si v roce 1956 zvolil svobodné povolání a věnoval se literární činnosti. Bydlel v Brně-Žabovřeskách a od roku 1960 vykonával funkci poslance Krajského národního výboru v Brně. Politicky byl činný mj. jako člen předsednictva Čs. výboru obránců míru. V letech 1975–80 byl dramaturgem FS Barrandov, 1978 se přestěhoval do Prahy.

Již během studií psal Pluhař populárně naučné technické články zejména pro časopis Věda a život a připravoval osvětové odborné přednášky pro Čs. rozhlas. Po 1945 publikoval v Rovnosti, Vlastě, Lidové demokracii, Novém životě, Hostu do domu, Květech, Rudém právu, Literárních novinách, Magazínu Co vás zajímá, měsíčníku Im Herzen Europas (Praha), Tvorbě, Vychovateli, Plameni aj., po 1969 mj. v Literárním měsíčníku, Hlasu revoluce, Nových knihách, Světě motorů, Brněnském večerníku, Práci, Literárnom týždenníku (Bratislava), Kmeni. V Čs. rozhlase vznikly podle Pluhařových próz inscenace Kamenný chléb (1975, podle první verze románu Devátá smrt) a Viděl jsem… (1988, 2 díly, podle Opustíš-li mne). Divadelní podobu získaly Pluhařovy prózy Opustíš-li mne (1973, dramatizace Jaroslav Kubát, r. Jan Strejček) a Jeden stříbrný (ve spolupráci s r. Zdeňkem Kaločem, rozmn. i prem. 1975). Zfilmovány byly prózy Jeden stříbrný (1976, r. Jaroslav Balík, sc. Zdeněk Pluhař + Jaroslav Balík) a Konečná stanice (1981, r. + sc. Jaroslav Balík). Televizní inscenace vznikly na základě Pluhařových knih Úspěch (1966, r. Evžen Sokolovský, sc. Bohumír Macák), Skleněná dáma (1974, 2 díly, s tit. Ateliér Rafael a Člověk na odstřel, r. Fedor Kaucký, sc. Zdeněk Pluhař), Ať hodí kamenem (1975, r. + sc. Eva Sadková), Konečná stanice (Bratislava 1977, 2 díly, r. Marta Gogálová, sc. Jiří Fried), Opustíš-li mne (1978, 3 díly, r. Vojtěch Štursa, sc. Zdeněk Pluhař + Dagmar Štursová), Minutu ticha za mé lásky (2 díly, 1978, r. Karel Pokorný, sc. Dana Špirková), Devátá smrt (1983, r. Evžen Sokolovský, sc. Jiří Bednář), V šest večer v Astorii (s tit. Moje srdcová sedma, 1985, 4 díly, r. Ludvík Ráža, sc. Jiří Bednář) a Bronzová spirála (1989, 3 díly, r. Jiří Sequens, sc. Jiří Sequens a Karel Urbánek).

Svou první knižní publikaci, populární přehled stavebních problémů Člověk staví, sestavil Pluhař z časopisecky publikovaných článků. Později pro mladé čtenáře napsal také knihu o technické problematice vodních staveb a jejich budovatelích (Voda slouží člověku). – Pluhařova beletristická prvotina Touha, chléb můj vykresluje atmosféru protektorátu a na základě autobiografických zážitků líčí tragický příběh terezínského vězně. K tematice odboje se Pluhař obrátil také v dobrodružném románu Mraky táhnou nad Savojskem, ve kterém využil vlastní horolezecké zkušenosti a propojil milostný syžet s oslavou savojských partyzánů za druhé světové války. Profese inženýra a stavaře mu byla inspirací k románům oslavujícím civilizační rozvoj. Vylíčil v nich podíl českého inženýra na stavbě první pacifické dráhy (Kříže rostou k Pacifiku) a životní osudy českého vynálezce lodního šroubu J. Ressla (Bronzová spirála). V Modrém údolí, zrcadlícím osobní zkušenost ze stavby Vírské přehrady, pak vyšel vstříc dobovým požadavkům na společenský, tj. výrobní román a pokusil se napsat apoteózu pracovního nadšení, obraz morální proměny člověka-budovatele. Analogický ideologický a didaktický podtext měl také kategorický odsudek českého poúnorového exilu v románě Opustíš-li mne. Prostřednictvím popisu trudných osudů exulantů a amorálnosti jejich politických mluvčích zde apeloval na čtenářovu sounáležitost se socialistickou vlastí. V 60. letech se Pluhař přiklonil ke komornější, psychologické tematice, aniž by se vzdal rutinní vypravěčské polohy schematicky oddělující dobro a zlo. Snaha o morální memento charakterizuje jeho polemický výchovný román z prostředí domova mládeže (Ať hodí kamenem) i příběh manželské dvojice vědeckých pracovníků, procházející údobím osobní a pracovní krize (Úspěch). V próze Minutu ticha za mé lásky, koncipované jako příběh lidského svědomí a selhání, se autor obrátil k tématu čs. legií a k dalším osudům jejich příslušníků v meziválečném období. Pro autora příznačná racionální kompoziční konstrukce dominuje jeho psychologickým skicám z domova důchodců (Konečná stanice). Na začátku 70. let se Pluhař navrátil k ideově exponovaným látkám. Formou dobrodružného lidového čtení líčí atmosféru let budování opevnění v pohraničních horách (Skleněná dáma) a popisuje osudy českého uprchlíka na území Slovenského štátu (Jeden stříbrný). V románu Devátásmrt užil kriminální zápletky ke kritice sociálních poměrů na Vysočině během předválečné hospodářské krize, v próze Bar U ztracené kotvy vsadil na popis vzrušujících epizod ze života českého stavebního inženýra v cizině po druhé světové válce. O několik široce klenutých retrospektiv se Pluhař pokusil v závěrečném desetiletí své tvorby. Ve výchovně koncipované románové kronice V šest večer v Astorii, paralelně popisující životaběh sedmi maturantů po roce 1942, se však úzkostlivě vyhýbal všemu, co by mohlo kolidovat s povoleným výkladem poválečného období. V přesvědčivějším a komorním duchu je napsán „divadelní“ román Opona bez potlesku, plasticky skicující poměry v regionálním divadle a lidské příběhy na začátku 50. let. Tíhnutí ke kronikářskému výkladu minulosti a jejích spojnic k přítomnosti vyšel Pluhař vstříc též v románu Měšťanský dům, v němž se snažil pojmenovat smysl velkých i skrytých dějin a lidské existence v poválečném světě.

Zdeněk Pluhař zemřel 18. 6. 1991 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře