Dnes uplyne 40 let od úmrtí spisovatele Pavla Boška

Pavel Bošek – prozaik a dramatik, se narodil 31. 1. 1932 v Praze.  Otec byl sekčním šéfem na ministerstvu stavebnictví. Bošek absolvoval gymnázium v Praze (s přerušením za války, mat. 1950). V letech 1950–54 studoval na Právnické fakultě UK (JUDr. 1975), poté pracoval na ministerstvu kultury. V letech 1956–63 působil jako dramaturg Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, kde také od roku 1958 vedl Satirickou scénu. Souběžně absolvoval nástavbové studium estetiky na FF UK (1960–62). V roce 1963 se stal redaktorem časopisů Ochotnické divadlo (1970 přejmenován na Amatérská scéna, 1977–80 zde byl vedoucím redaktorem) a Repertoáru malé scény, který založil (1971 časopis zrušen). Od roku 1977 byl souběžně lektorem Lidové konzervatoře (Středočeský kraj), kde jako vedoucí kurzu malých jevištních forem přednášel mj. dramaturgii a gestiku. Od roku 1964 spolupracoval jako autor a herec s Nedivadlem Ivana Vyskočila (v Redutě, Metru, Radiopaláci a v dalších pražských i mimopražských scénách či klubech). Sólově hostoval rovněž v divadle Semafor (1969–80) a v Ateliéru, vystupoval též v autorských pořadech ve vinohradském klubu Dvojka (1978–80). Byl i spoluzakladatelem a pravidelným lektorem řady festivalů netradičního amatérského divadla (Šrámkův Písek, Amfórum Karlovy Vary, Femad Poděbrady).

Debutoval v měsíčníku Plamen (1961 zde povídka Ogarská dolina), publikoval v časopisech, ve kterých pracoval, a dále v periodikách: Host do domu, Kulturní tvorba, Tvář, Lidová armáda, Literární noviny, Práce, Čs. loutkář aj. V Ohníčku vycházela 1971–72 na pokračování Boškova úprava prózy Alfreda Assolanta Hrdinný kapitán Korkorán. – Pseudonymy, šifry: Josef Pavel; Bl., Bk.

Svými povídkami, causeriemi a hrami se Bošek stal (po Ivanu Vyskočilovi) klíčovou postavou tzv. text-appealů – specifické varianty autorského literárního kabaretu. Jeho tvorba se vyvíjela na kvalitativně různých úrovních. Divadelní pásma a hry, určené pro vojenské kabarety (Teta v divadle, Nástup na kulturu) a pro divadlo Paravan (Dvě aktovky a diplomatka), vycházely spíše z tradičních komediálních postupů a také z dobově frekventovaných satirických témat (vojenský dril a kultura, politická fráze a skutečnost, nesmyslný předpis a logika, kýč a kreativita). Naproti tomu v žánru veřejně předčítané a stále častěji přímo vyprávěné povídky, tedy v žánru bezprostřední textové improvizace, byl Bošek přínos poetice text-appelu originální a nezastupitelný. Boškovy texty „ke čtení“ byly pevně spojeny se způsobem autorova „přednesu“, a naopak jeho jevištní projev byl určen těmito texty. Komplexnost výpovědi byla vytvářena stálou hrou s významy, podtexty, refrény, která s oblibou kriticky prověřovala nosnost ustálených slovních a myšlenkových spojení, stereotypů. Autodestruktivní gesto klauna parodovalo nejedno všeobecně sdílené dobové paradigma – ať šlo o mýtus estetický (moderní umění), etický (rodina a manželství), nebo společensko-politický (revoluční změny, vědecko-technický pokrok). Kteroukoliv svou promluvu, gesto či dramatickou situaci přitom Bošek mohl vzápětí učinit předmětem komentáře, jenž ji zpravidla domýšlel ad absurdum. Tato v podstatě jevištní (herecká) metoda se stala i základním znakem jeho literárního rukopisu (Redutání, Erotikhon). – Boškovo bytostné vypravěčství se projevilo i v humoristické próze Borokosy i v jeho tvorbě pro děti, v hravém, humorném převyprávění známých témat (Kormidelník Vlnovský).

Pavel Bošek zemřel 17. 11. 1980 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz