Dnes uplyne 400 let od úmrtí Václava Budovce z Budova

Václav Budovec z Budova – český politik, diplomat a spisovatel, se narodil 28. 8. 1551 v Červených Janovicích. Byla to významná postava politického a církevního života českého stavovského státu ve II. polovině 16. století a počátku 17. století, příslušník rodu Budovců z Budova.

Pocházel ze starého českého vladyckého rodu. Jako nadaný mladý šlechtic z rytířské bratrské rodiny nabyl Budovec v letech 1569–1571 vyšší vzdělání na univerzitě ve Wittenbergu. Na protestantských univerzitách v Německu, Nizozemí, Francie a Anglie strávil dvanáct let.

Hojně pak cestoval po Evropě a navazoval přátelství s předními protestantskými teology, z nichž největší vliv na něj měl významný kalvinista té doby Theodor Beza. Od roku 1577 se stal Budovec hofmistrem u císařského vyslance v Cařihradu J. Sinzendorfa, a tak ke své znalosti mnoha cizích jazyků mohl připojit turečtinu a arabštinu.

Po návratu do vlasti se oženil s Annou, rozenou Zákupskou z Vartemberka. Vlastnili panství Mnichovo Hradiště, Zásadka, Hradec a Kocnějovice. Profesně působil Václav Budovec od roku 1584 jako rada apelačního soudu. Vykonával funkci císařského rady jak za císaře Rudolfa II., tak za císaře Matyáše Habsburského. V roce 1607 byl povýšen do panského stavu. Jako vlivný příslušník Jednoty bratrské ji statečně hájil proti nejrozmanitějším útokům. Památný Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609 byl vydán zejména jeho zásluhou, přestože patřil mezi dlouholeté vůdce stavovské protihabsburské opozice.

V české národní historii je pak znám jako jeden z předních účastníků stavovského povstání. Tehdy zastával funkci zemského direktora, královského komorníka a dokonce i prezidenta apelačního soudu, což však nemělo praktický význam, jelikož v době stavovského povstání se rada nad apelacemi nescházela (apelační soud byl podle České konfederace jedním ze společných orgánů všech zemí českého soustátí). V roce 1618 se účastnil druhé pražské defenestrace, avšak aktivně nezasahoval.

Vzhledem k tomu, že sám podporoval vládu Fridricha Falckého, a dokonce provázel tureckou delegaci po Pražském hradě, byl odsouzen k trestu smrti. Po bitvě na Bílé hoře odvedl svou rodinu do emigrace, sám se vrátil kvůli strážení korunovačních klenotů, svůj palác na Starém Městě pražském proti Týnskému chrámu našel vydrancovaný. V únoru 1621 byl podle císařského listu zatčen a uvězněn v Bílé věži Pražského hradu.

Byl popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí rukou kata Jana Mydláře jako druhý v pořadí, hned za Jáchymem Ondřejem Šlikem. Nejprve mu byla uťata ruka na připomínku porušení přísahy věrnosti císaři. Původní verdikt zněl rozčtvrcení za živa a poté části jeho těla měly být rozvěšeny na rozcestích Prahy, avšak trest byl zmírněn v pouhé stětí. Jeho hlavu přibil kat na Staroměstskou mosteckou věž, kde zůstala až do listopadu 1631, kdy při vpádu saské armády hlavy sejmuli a uložili k poslednímu spočinutí se všemi poctami v Týnském chrámu. Po odchodu Sasů se všech jedenáct lebek záhadně ztratilo a dodnes se o dalších osudech ostatků popravených pouze spekuluje.

Komenský jej charakterizoval jako „muže znamenitě učeného a svými vydanými spisy slovutného“.

Dílo: Krátkej spis o zlatém, budoucím a již brzy nastávajícím věku (1584), tiskem nevydaný eschatologický spis. Antialkorán (první verze 1593, přepracováno a vydáno roku 1614), celým názvem Antialkoran, tj. mocní a nepřemožitelní důvodové toho, že Alkoran turecký z ďábla pochází, polemický spis o islámu a křesťanství spojený se snahou přispět ke spojení všech hlavních křesťanských církví v boji proti Turkům. Kšaft duchovní (1595), Akta a příběhové, kteří se dáli ode tří stavů království českého tělo a krev pod obojí přijímajících od r. 1603 do 23. února 1610, tiskem nevydaný popis jednání českého sněmu v letech 1608–09 vedoucí k přijetí Rudolfova majestátu, Martini Lutheri Antisocinus (1614), spis vydaný v Amberku, který nechala falcká vláda kvůli zachování pokoje mezi luterány a jinými křesťanskými denominacemi stáhnout a spis se nenávratně ztratil. Circulus Horologii Lunaris et Solaris (1616), spis vydaný v Hanau, ve kterém autor jasně vyjadřuje svoji kalvínskou orientaci a odmítá učení Martina Luthera. Gnomon apologeticus circuli horologii historici, typici et mystici (1618), vydáno v Hanau.

Někteří literární historikové (např. František Michálek Bartoš) Budovcovi připisují rukopis s názvem Česká kronika, který byl nalezen Josefem Dobrovským a který nabízí jiný pohled na české dějiny než Kronika česká od Václava Hájka z Libočan.

 Vedle psaní spisů a teologických traktátů vyvíjel Budovec i hojnou korespondenční činnost.

Václav Budovec z Budova zemřel 21. 6. 1621 v Praze. Zpracováno podle: https://cs.wikipedia.org