Dnes uplyne 50 let od úmrtí básníka Františka Hrubína

František Hrubín – básník, dramatik a prozaik, průkopník moderní české poezie pro děti, překladatel poezie a příležitostně i esejista, se narodil 17. 9. 1910 v Praze. Na počátku první světové války se rodina přestěhovala do vesnice Lešan blízko soutoku Vltavy a Sázavy, odkud pocházela Hrubínova matka. Ze zážitků z dětství, prožitého uprostřed venkovské přírody a rodinného kruhu, vyvěrala jeho tvůrčí fantazie. V Praze od roku 1922 studoval na gymnáziích ve Slovenské ulici, Truhlářské ulici a v Libni, po maturitě krátce navštěvoval abiturientský kurz při obchodní akademii, Právnickou fakultu a FF UK. Na sklonku roku 1934 se stal pracovníkem Ústřední knihovny hl. m. Prahy. Od května 1945 byl úředníkem ministerstva informací, od roku 1946 žil jako spisovatel z povolání.

Druhým inspiračním zdrojem se mu stala pražská čtvrť Holešovice, kde bydlel od roku 1945, třetím jihočeská krajina kolem Chlumu u Třeboně, kde pobýval od roku 1950.

Publikoval od roku 1928 v časopisech Studentský časopis, Čin, Ranní noviny, Lumír, Kvart, Lidové noviny, Akord, Řád, Čteme, Knihy a čtenáři, Mateřídouška, Zlatý máj, Svobodné noviny, Kritický měsíčník, Generace, Literární noviny, Host do domu, Plamen aj. Redigoval časopisy Malý čtenář a Mateřídouška.

František Hrubín se zařadil mezi elitu soudobého českého básnictví hned prvotinou Zpíváno z dálky. V ní i v následujících sbírkách zaujal osobitým lyrismem. Proces postupného začleňování lyrického subjektu do světa hrozivé současnosti, jenž se stal trvalým zdrojem napětí v H. díle, se započal koncem 30. let nalezením opory v Bohu, vlasti a krajině rodu a pokračoval ustavením konkrétního a zároveň symbolického spojence onoho subjektu v postavě „chudého“. V rozsáhlých skladbách Chléb s ocelí a Jobova noc byl pak realizován rozvinutím historického, popřípadě politického horizontu: autor pojal probíhající válku jako gigantický střet staré a nové země, kterou ztotožnil se Sovětských svazem. Obě první H. poválečné sbírky (Nesmírný krásný život, Hirošima) však popřely jak básníkovu někdejší kantilénu, tak apelativnost a důvěřivý patos jeho skladeb válečných a založily autorovo nové období svým deziluzivním obratem k existenci obyčejného, zejména městského člověka, vydaného na pospas nejen přirozené pomíjivosti života, nýbrž nově i hrozbě nepřirozené atomové smrti.

Po vynucené přestávce ve vydávání původní tvorby, vyplněné v první polovině 50. let knihami pro děti, překlady a bibliofiliemi, vystoupil H. lyrikou, v níž nad pocity disharmonie života získala jednoznačnou převahu hymnická manifestace kladných životních sil (Můj zpěv, Až do konce lásky). Skladba Proměna vyvozuje poznání světa „sedm let po Hirošimě“ jeho konfrontací s ikarským mýtem v Ovidiově podání; báseň o nesmrtelnosti lásky Romance pro křídlovku je založena na postupném nalézání smyslu dávného autorova iniciačního zážitku; vánoční balada Lešanské jesličky se dobírá významů aktualizací biblické legendy a staré lešanské historky. Poznání, že smysluplnost lidské existence je podmíněna jedině její neúnavně obnovovanou aktivitou, konkretizoval v sociálně adresnější poloze v divadelních hrách a prózách, jimiž od konce 50. let začal provázet svou nadále dominující lyriku. Hru Srpnová neděle pojal jako polemiku s životní sterilitou zaštiťující se nadhledem nebo minulými pozicemi, hru Křišťálová noc pak jako polemiku s iluzivním naplňováním vyprázdněných lidských niter. Obě tato témata obsáhl v próze Zlatá reneta, v níž konfrontoval plané intelektuálství a konzumní vesničanství a zároveň některé postoje ukázal jako falešné reakce na deformace uskutečňovaného socialismu.

V české poezii pro děti je H. význam souměřitelný jen s významem J. V. Sládka. Vyšel z lidové slovesnosti, a to zejména z říkadel, jež považoval za „prabásně pro děti“. Své texty stylizoval jako dětské promluvy s epickým jádrem a usiloval o bezprostřednost a

hravost projevu. Tím jeho říkanky, hádanky, rozpočitadla a písničky, později i větší lyrickoepické básně pomáhaly uvádět dychtivé dětské poznávání skutečnosti v řád, podporovaly radost dítěte z rytmu a melodie, kultivovaly jeho schopnosti jazykové i zlepšovaly jeho orientaci ve „velkém“ světě.

František Hrubín zemřel 1. 3. 1971 v Českých Budějovicích.

Zpracováno podle: kol., Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána, 1998

Komentáře