Dnes oslaví 75. narozeniny spisovatelka Blanka Kubešová

Blanka Kubešová – rozená Kubiasová, se narodila 21. 2. 1944 v Praze. Pochází z rodiny lékaře. V Praze vychodila ZDŠ a dvanáctiletou střední školu (mat. 1962). V letech 1963–68 pracovala postupně jako úřednice ve Státní knihovně, ve Správě činohry Národního divadla a v Krátkém filmu Praha. V srpnu 1968 emigrovala do Kanady (Toronto) a v roce 1969 přesídlila do Švýcarska, kde žije v městečku Adligenswil u Lucernu. V 70. letech vykonávala krátkodobá příležitostná zaměstnání (prodavačka, kosmetička, bankovní úřednice aj.), od roku 1980 byla vedoucí provozu v manželově restauračním podniku, od roku 1986 ve svobodném povolání. V 80. letech začala pořádat literárně-hudební večery v Ženevě, Bernu, Curychu, a zejména v kavárně Roxy v Lucernu, v nichž hojně vystupovali čeští exiloví spisovatelé a umělci (Helena Aeschbacherová, Olga Neveršilová, Jára Kohout, Jaroslav Hutka, Jaroslav Strnad, Karel Trinkewitz, Jaroslav Vejvoda, Ota Ulč aj.). Od roku 1989 často pobývá v Čechách, zabývá se psaním a od roku 2005 je kmenovou redaktorkou internetových Pozitivních novin.

Před rokem 1968 spolupracovala jako autorka pohádek a literárních pořadů pro mládež s Čs. rozhlasem a s Divadlem hudby a věnovala se recitačnímu přednesu. Drobné texty publikovala koncem 70. let v českých exilových časopisech Zpravodaj (Winterthur) a Reportér (Curych). Po roce 1991 přispěla do periodik Český dialog, Noviny, Lidové noviny, Tvar, Tvorba, Krásná paní, Vlasta, Slovenské listy aj. Od roku 1992 spolupracuje s Českým rozhlasem. Dramatizaci prózy Deník Leošky Kutheilové uvedlo Divadlo 90 U Valšů (r. Akram Staněk, 2006). Autorčina divadelní hra Nežádoucí objekty se umístila mezi finalisty soutěže Nadace Alfréda Radoka 98 a v podobě scénického čtení byla uvedena v divadle Husa na provázku v Brně (r. Ivo Krobot, 1998); v téže soutěži se mezi finalisty objevila také její hra Můj otec s velkým O (2003), později v prozaické podobě publikovaná ve 2. vyd. autorčiny prózy Vltavěnka. Kubešová je autorkou scénáře televizního filmu Modrý kámen (r. Vít Olmer, 2004), který vznikl podle její prózy Černá v bílé, a spoluautorkou scénáře k dokumentu Přeplavu i Dunaj z cyklu ostravského studia České televize Příběhy železné opony, líčícího příběh jejího bratra Jaromíra Kubiase (2006, sc. + Luděk Navara, r. Ján Novák).

Tvorba Blanky Kubešové vyrůstá ze spojení tradičního půdorysu psychologické prózy, poetizovaného spontánního vyprávění a autorčina sklonu k humornému nadhledu, ironii i sebeironii. Ústředními postavami jejích próz často bývají dívky nebo ženy, které v traumatizujících situacích prožívají vykořeněnost svých lidských osudů. Autorčin knižní debut Romance pro Žoržínu je příběhem dospívající dívky, těžce se vyrovnávající s posrpnovou emigrací a zápasící sama se sebou o nové existenciální zakotvení; prolínáním reálného času příběhu se vzpomínkami román současně podává trpce úsměvný obraz opuštěného domova. Tematice domova věnovala autorka rovněž prózu Deník Leošky Kutheilové, v níž pohledem desetileté školačky zaznamenala absurdnost konformity i úzkostí života v 50. letech. Próza, která byla fakticky autorčinou prvotinou, se opírá o autentický deník z dětství. Autopsii Kubešová částečně využila i v románu Horror Hill… rozvádějícím na pozadí pádu komunismu v listopadu 1989 odlišné osudy dvou sourozenců v emigraci. Bezprostřednost ve vyprávění nejdůsledněji uplatnila v románu Kočičí dlažba, příběhu bizarní komunity ztroskotanců, žijících po skončení druhé světové války na periferii rakouského pohraničního města. Ačkoli se drží svého psychologického východiska, nadsázka a nadhled v jejích dalších prózách ustupují a autorka se přiklání spíše k meditativnějšímu pojetí prózy. Komplikovanou a čtenářsky náročnou stavbu vytvořila Kubešová v psychologické próze Žabky na vodě: osudy dvou exulantů, českého básníka a židovského psychologa, poznamenaných traumaty koncentračního tábora a komunistického lágru, jsou zprostředkovány jako proud vzpomínek, úvah a reakcí, které se vynořují v jejich ne zcela racionálních myslích. Psychologický pohled – vedle zájmu o společenskou a sociální tematiku – spojuje také povídky o různých podobách lásky, zařazené do souboru Perlový svět, a charakterizuje i prózu Černá v bílé, do níž autorka promítla téma rasových předsudků a xenofobie. – Zvláštní postavení má v autorčině bibliografii próza Vltavěnka, vytvořená na základě autentických materiálů (vzpomínek pamětníků a deníku „Vltavěnčina“ otce): portrét svébytné ženy, která se v mládí (po smrti snoubence a roztržce s autoritativním otcem) odstěhovala do provizorního obydlí u Svatojánských proudů, kde ve velmi spartánských podmínkách, obklopena zvířaty a nalezenými věcmi, strávila zbytek života. Druhé vydání bylo doplněno o kratší prózu s autobiografickým prožitkem Můj otec s velkým O, v němž se prolínají autorčiny tvůrčí pochyby a úvahy nad psaním příběhu o „Vltavěnce“ s především psychicky náročnou každodenní péčí o stárnoucího nemocného otce.

Dílo z posledních let: Deník Leošky Kutheilové vydalo Audio Story jako zvukovou knihu v r. 2009, Brácha Jerry v r. 2009, nakl. Eroika, Praha, v r. 2010 vychází kniha Svlečená do naha od I. Kollertové, dílo vzniklo ve spolupráci se spisovatelkou Blankou Kubešovou. Kapky štěstí a naděje (2015).
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz