Dnes oslaví 95. narozeniny spisovatelka Valja Stýblová

Valja Stýblová, vlastním jménem Valentina Stýblová, roz. Kolinová, se narodila 4. 6. 1922 v Charbinu (Čína). Otec, zeměměřič, byl ruským legionářem. Od roku 1925 žila rodina v Praze, kde Stýblová studovala na reálném gymnáziu. Po maturitě (1941) se věnovala studiu hudby a složila státní zkoušku ze hry na klavír, včetně teoretických oborů. V letech 1945–1950 studovala na Fakultě všeobecného lékařství UK, poté až do roku 1990, kdy odešla do důchodu, pracovala na fakultní neurologické klinice v Praze-Vinohradech. V roce 1958 získala kandidaturu věd v oboru neurologie, 1965 obhájila habilitační práci Diagnóza a prevence v průmyslové neurologii (1968), 1976 obhájila doktorskou disertační práci Elektroencefalografie jako metoda časné diagnostiky postižení CNS sirouhlíkem, v roce 1977 byla jmenována profesorkou. V letech 1973–1990 působila jako vedoucí katedry neurologie a psychiatrie na Lékařské fakultě UK, od roku 1974 byla přednostkou neurologické kliniky. V letech 1981–1990 byla Stýblová poslankyní Sněmovny lidu Federálního shromáždění, působila ve školské komisi v oblasti vysokých škol a Akademie věd.
Pravidelně publikovala jen práce o neurochirurgii v odborných časopisech; příspěvky o své tvorbě a také povídky ojediněle publikovala v periodikách Nové knihy, Čtenář, Tvorba, Československý voják, Mladý čtenář, Rudé právo aj. Podle vlastních próz napsala Stýblová televizní scénáře Rychlík z Norimberku (otištěno v roce 1975 v antologii Píseň o rodné zemi, vysíláno 1990, režie Josef Melč) a Až bude padat hvězda (1987, režie Maria Křepelková) a scénář filmu Skalpel, prosím! (1985, režie Jiří Svoboda). Rychlík z Norimberku byl také předlohou filmu Sólo pro starou dámu (1978, režie Václav Matějka, scénář Drahoslav Makovička), novela Nevěra se stala námětem televizního filmu Dětinské hry dospělých (1990, režie František Filip, scénář Josef Eismann); podle povídky Až bude padat hvězda vznikl muzikál Sestřičky (premiéra 1978, libreto Jiří Bednář, hudba Jindřich Brabec).
Naprostá většina próz Stýblové je založena na vnitřním dialogu a alespoň zčásti věnována lékařské tematice: ať je jí v raných novelách otázka potratů (Mne soudila noc), „zázračné lékařství“ (Moje velká víra), či v pozdějších prózách motiv zmrzačení (Nevěra), narkomanie (román Benjamín) a sebevraždy či dobrovolné smrti (volná tetralogie Most přes řeku Léthé, Most sebevrahů, Most aeskulapů, Ondinino prokletí). Autorčiným tvůrčím východiskem přitom bývá sociologizující analýza, předvedená na konkrétním případu, jejím vlastním zájmem se však stává etická problematika spjatá s psychologizujícím, někdy až melodramatickým charakterem jejích próz (důsledně v románech Nenávidím a miluji a Benjamín). Osobitější ráz mají pasáže založené na autorčiných odborných zkušenostech, jak dokládá především próza (místy téměř reportážně pojatá) z prostředí neurochirurgické kliniky Skalpel, prosím!. Umělecky nejnáročnější úkol si Stýblová klade v románu Na konci aleje, kde prostřednictvím postřehů a mravních soudů vypravěče, žijícího v domově důchodců, nechává nepřímo vystoupit obraz jeho úzkoprsosti a vypočítavé slídivosti. Příznačné pedagogické zaměření se nejvýrazněji uplatňuje ve dvojici knih pro mládež, volně navzájem spjatých postavou studentky zdravotní školy a později zdravotní sestry (Dům u nemocnice, Až bude padat hvězda), a také v próze, v níž je etická problematika rozvíjena na příběhu o onemocnění jednoho z bratrů (Můj brácha). Na půdu odlišného žánru Stýblová vstoupila v dvoudílném životopisném románu Lužanská mše, věnovaném českému architektovi a mecenáši vědy a umění Josefu Hlávkovi.
Z nejnovějšího díla: Mecenáš v obnošené vestě (2012), Most Aeskulapů / Ondiniho prokletí (2010)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz