75 let od úmrtí malíře a spisovatele Josefa Čapka

Josef Čapek – bratr spisovatele Karla Čapka a spisovatelky Heleny Čapkové – se narodil 23. března 1887 v Hronově. Dětství prožil v Malých Svatoňovicích, kde jeho otec byl báňským lékařem, a v Úpici, kde si otec zřídil samostatnou praxi. Vychodil dvouletou tkalcovskou školu ve Vrchlabí, poté pracoval jako dělník v přádelně. V letech 1904-08 vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kde se usadil natrvalo. V letech 1910-11 byl na studijní cestě ve Francii (s bratrem Karlem) a ve Španělsku. Jako stoupenec výtvarného expresionismu a kubismu, jejichž podněty záhy přetvářel v osobitý výraz, stal se spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, jež vznikla z opozice uvnitř výtvarného spolku Mánes. Po roztržce, která rozdělila Skupinu na křídlo „fillovské“ a „čapkovské“, vrátil se J. Č. s několika druhy do Mánesa a redigoval jeho orgán Volné směry.

Souběžně s výtvarnými počátky vznikaly v letech 1908-12 jeho první prozaické práce, psané většinou společně s bratrem Karlem a otiskované v Horkého týdeníku, Stopě, Lumíru, Uměl. Měsíčníku aj. (knižně Krakonošova zahrada a Zářivé hlubiny). Zároveň psal výtvarné i literární kritiky a teoretické stati; vedle časopisů, jež redigoval, spolupracoval zejména s Přehledem a Lumírem. Roku 1918 utvořil s několika nejbližšími výtvarníky (J. Zrzavý, Vl. Hofmann, V. Špála, R. Kremlička) samostatnou skupinu Tvrdošíjných, od roku 1929 byl členem Umělecké besedy. V meziválečné době patřil k nejvýraznějším představitelům novodobého českého malířství pro osobité využití a přetváření moderních malířských postupů, zejména kubismu, i prvků lidové a primitivní tvorby. Velká část jeho tvorby souvisí s oblastí tzv. užitého umění: knižní grafika, scénické výtvarnictví. Po celé toto období působil zároveň jako redaktor zprvu v Národních listech, pak v Lidových novinách. Vedle toho redigoval časopisy Nebojsa, Světozor, Život, Almanach Kmene. 1. 9. 1939 byl německými okupanty zatčen a bez soudu vězněn po celou válku v koncentračních táborech Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen a konečně v Bergen-Belsenu, kde na samém konci války podlehl tyfové epidemii (den úmrtí se neví jistě).

Literární začátky Josefa i Karla Čapka jsou spojeny s tzv. předválečnou modernou, tj. s vystoupením skupiny kolem Almanachu na rok 1914. Jejich společné prózy jsou provokativní reakcí na naturalistický či psychologický román i dekadentní novoromantismus. Hledají nové prostředky k vyjádření živelného opojení světem, stesku, touhy i údivu nad záhadami života. J. Č. bylo zřetelně bližší směřování k lyrické próze, jež se potom plně projevilo v jeho prvních samostatných knížkách, v expresionistických povídkách Lelio a Pro delfína. Úzkost z chaosu války a revoluce, i obhajoba pozitivních jistot, spatřovaných v existenci samostatné republiky, tvoří ve dvacátých letech základní ideovou koncepci literární tvorby obou bratří. Vysvítá jak z jejich společných prací (dramata Ze života hmyzu, Adam Stvořitel), tak i ze samostatné tvorby J. Č., zejména ze symbolicko-utopické hry Země mnoha jmen. Ojedinělá svým epickým charakterem i čtenářsky nejživější z jeho díla je baladická próza Stín kapradiny. Po Stínu kapradiny se od epiky vrací k vnitřnímu životu člověka, k základním otázkám bytí a poznávání. Pro svá zamyšlení nad životem i smrtí, nad smyslem i podstatou lidské existence volí jednou podobu eseje, půl lyrického vyprávění, půl filosofické úvahy o tom, „co jsem v životě uviděl“ (Kulhavý poutník), podruhé formu aforismů (Psáno do mraků). Literární dráhu J. Č. uzavírají Básně z koncentračního tábora.

Zvláštní místo v Čapkově tvorbě zaujímají jednak práce určené dětem (Povídání o pejskovi a kočičce, Povídejme si, děti), jednak zejména studie a fejetony věnované otázkám výtvarného umění.