„Falešné zprávy” a “alternativní fakta”: aktuální pohled ze zámoří

Zajímavou shodou okolností vyšla právě v týdnu před závěrem české prezidentské volby dlouho očekáváná kniha Jennifer Kavanaghové a Michaela D. Riche, pojednávající o současné informanční krizi (Truth Decay: An Initial Exploration of the Diminishing Role of Facts and Analysis in American Public Life). Autoři – pracovníci výzkumného institutu RAND – se sice zaměřují na americké mediální a politické prostředí, ale český čtenář tu nachází až zarážející podobnosti se zjitřenou politickou scénou reprezentovanou “pražskou kavárnou” a “venkovskou hospodou”. Pozoruhodné je, že ve stejném týdnu se k nebezpečí světové informační krize vyjádřil i Vatikán v papežském poselství o dezinformacích.

RAND je prestižní výzkumný ústav, který se od ostatních institucí téhož druhu odlišuje idologickou objektivitou. Snad i proto si kniha klade za cíl nestranně pojednat o povaze, zdrojích a důsledcích falešných zpráv, ohrožujících liberálně demokratický systém nejen ve Spojených státech. Je to první z několika připravovaných studií na toto téma.

Autory znepokojují čtyři trendy: Sílící nedůvěra veřejnosti ve vědecky podložená fakta (např. o světovém oteplování); stírání hranic mezi ověřitelnou faktografií a subjektivními názory v masových i sociálních médiích; překvapivě častá záměna těchto názorů za “fakta”; oslabování důvěry v tradiční informační zdroje, včetně státních orgánů a výzkumů veřejného mínění.

K příčinám těchto destabilizujících skutečností patří přirozený sklon většiny lidí ke kognitivnímu zkreslování (informační dietě potvrzující naše osobní předsudky), násobený sociálními médii, kde názory přebíjejí fakta (Facebook, Twitter aj.), finančním úpadkem tradičních sdělovacích prostředků, cílenou zahraniční propagandou (autoři citují Rusko a Čínu), krizí školství, jež podceňuje kritické myšlení, a varovnou tribalizací americké společnosti.

Dodejme, že této tematice se soustavně věnuje několik českých akademických pracovišť a mediálních kritiků, zejména Milan Šmíd, Petr Žantovský a Jan Jirák.

Stanislav Perkner