Dnes uplyne 110 let od narození spisovatele Ladislava Stehlíka

Ladislav Stehlík – básník, prozaik, esejista a autor literatury pro děti, se narodil 26. 6. 1908 v Bělčicích (u Blatné)  v rolnické rodině s velkou rodovou tradicí; otec se při hospodářství živil krejčovstvím, matka v mládí sedm let manuálně pracovala v New Yorku. Jeho dcera Blanka Stehlíková (* 1933) je výtvarná historička a kritička. – Obecnou školu Stehlík navštěvoval v rodišti, měšťanku v Blatné, učitelský ústav v Příbrami. Po maturitě (1928) vyučoval do roku 1930 na jednotřídkách a dvoutřídkách ve vesnicích Leletice, Hudčice a Koupě v blízkosti svého rodiště, v letech 1930–1945 na obecné škole v Myslívu u Klatov. Za tohoto učitelského období často zajížděl do Prahy, a zejména do Plzně, kde se seznámil s řadou regionálních spisovatelů a výtvarníků, začal spolupracovat se Sdružením jihočeských výtvarníků a přispívat do jeho sborníků Práce. Roku 1945 se přestěhoval do Prahy. Do roku 1965 vyučoval na smíchovských středních školách, pak se stal spisovatelem z povolání. Svůj výtvarný talent rozvíjel při vytrvalých toulkách jihočeským krajem. Protiváhou k těmto stálým návratům se staly cesty do zahraničí, zahájené návštěvou Francie v roce 1937; v poválečném období několikrát navštívil SSSR, Polsko, Bulharsko, Itálii, dále pak znovu Francii, Jugoslávii, Španělsko, Maltu, Řecko a Egypt.

Publikoval od roku 1929. Do počátku 40. let postupně přispíval (převážně verši) do Jihočeských listů (České Budějovice), Blatenských listů (Blatná), Českého deníku, Nové doby, Nového dne (všechny tři Plzeň), Ranních novin, Činu, Rozhledů, Národního osvobození, Lidových novin aj. V poválečném období po konec 60. let publikoval v Klasu, Svobodných novinách, Lidových novinách, Literárních novinách, Jihočeské pravdě (České Budějovice), Rudém právu, Zemědělských novinách, Lidové demokracii, Novém životě, Mateřídoušce, Ohníčku, Květech, Plameni aj. Později psal do Práce, Rudého práva, Zemědělských novin, Československého vojáka, Naší rodiny, O knihách a autorech, Listů Klubu přátel poezie, Tvorby, Literárního měsíčníku aj. Jednotlivými pracemi (ponejvíce básnickými) se podílel na velkém počtu sborníků a almanachů. Eseji o jižních Čechách se zúčastnil fotografických krajinných publikací Šumava (1965; přeprac. 1968), Český Krumlov (1966), Klatovy (1971), Jižní Čechy (1972), Československo, historie, příroda, umění (1975), Pod sluncem této země (1975) a eseji či průvodními texty kulturologických publikací určených pro zahraničí: A Book of Madonnas (1958, též německy), The Magic of Mediavel Town (1958, též německy). Na základě dlouholetého zájmu o výtvarné umění a bohatých styků s výtvarnou obcí napsal úvodní slova do řady katalogů k mimopražským i pražským výstavám malířů a výtvarníků regionálního, ale i národního významu. Jako výtvarník vystoupil poprvé na veřejnost 1957 ilustracemi druhého vydání své knihy Země zamyšlená a později uspořádal i několik samostatných výstav (Strakonice 1971, Zlatá Koruna 1973, Cheb 1974, Františkovy Lázně 1980, Blatná 1983); trvalá expozice Stehlíkových výtvarných prací se nachází v rodném domku v Bělčicích, proměněném na jeho muzeum. Země zamyšlená získala televizní podobu ve stejnojmenném čtyřdílném cyklu (1971–1972, režie Jan Eisner, scénář L. S.).

Stehlíkova kultivovaná, leč tvárně nevýbojná tvorba se vyvíjela ve dvou liniích. Její základní vrstvu utvářela krajinná lyrika. Ačkoli jako básník i jako prozaik psal také o jiných českých krajích, o Praze, ale i o svých cestách do zahraničí (Višňovou kůrou jaro voní, soubor reportážních próz Slunce v olivách), od básnické prvotiny Barevné dálky až do závěrečného tvůrčího období se Stehlík trvale nechával oslovovat především jižními Čechami. Jeho krajinná lyrika se vyznačuje malebnou obrazností, související s autorovou zálibou kreslířskou, a výrazovou hudebností, vyvěrající z jeho citlivého vztahu k mateřskému jazyku. Až po umělecky vyzrálou sbírku Kvetoucí trnka v ní přitom převažovala sovovská impresionistická krajinomalba a autorovo melancholické ztotožnění s živou, všedně půvabnou krásou krajiny. Postupně však do Stehlíkovy poezie zasahuje i meditativně zduchovňující tendence, básníkova snaha proniknout za barvitý, smysly postižitelný povrch kraje k jeho duši a charakteru v dimenzích rodových a národních. Ve sbírkách Zpěv k zemi, Kořeny a České jaro, které na konci 30. a počátku 40. let vstupovaly do kontextu dramatických historických událostí, přestávají Stehlíkovy lyrické krajiny působit jako regionální kuriozita, nabízejí oporu v horovské představě o jednotě „mrtvých, živých i nezrozených“, a přerůstají v symbol české země, její povahy a lidového jádra, jež uchovává postatu národní svébytnosti. Po roce 1945 Stehlík svůj pocitově impresionistický postoj překračoval poloepickým zpracováním tíživé sociální problematiky venkova (Pelyněk) a také proklamativním přitakáním jeho dějinným tradicím i společenským změnám, kolektivizaci. Jinak Stehlíkovu poválečnou produkci v krajinném žánru charakterizovala předmětná, citově naléhavá, tradicionálně instrumentovaná lyrika, v níž se autor vrací k jednotlivým lokalitám a lidem rodného kraje a zejména k zašlému světu svého vesnického dětství (Voněly vodou večery, Dávno již dozněly cepy, Dub královny Johanky, Vratečín, Ticho v oranicích). – Druhá celoživotní linie Stehlíkovy tvorby je tematicky inspirována kulturou, především výtvarným uměním. Na jejím počátku je jeho druhá, poetismem i Františkem Halasem ovlivněná sbírka, zachycující básníkovo setkání s obrazy francouzského rokokového malíře (Watteau). Později Stehlík napsal série jednotlivých básní o spisovatelích, malířích, sochařích. Inspiroval se mj. obrazy Jana Preislera (České jaro) a osudy Mikoláše Alše a jeho ženy (lyrickoepická skladba Marina Alšová). Také převážná část jeho tvorby pro děti, vznikající od 50. do 70. let, je motivována výtvarnou předlohou či pojata jako básnický doprovod k ní (zejména k pracím Mikoláše Alše a Josefa Lady). – Výraznou syntézou krajinné a kulturní inspirace je nejen básnická sbírka o jihočeských Madonách (Madoně), ale zejména celoživotně vytvářená, postupně rozšiřovaná próza Země zamyšlená, osobně vzpomínkový, lyricky náladový a zároveň kulturní i historický místopis jižních Čech, vystihující krajinu v jejím vnějším vzezření i duchovním typu. Z hlediska tematické dvojdomosti se Stehlíkovo dílo charakteristicky uzavřelo nostalgicky laděnou, životně bilanční sbírkou Světla v oknech a knihou U krbu, souborem vzpomínek na bohatou řadu regionálních i celonárodních uměleckých osobností, zejména výtvarných, s nimiž se autor během života zblízka poznal.

Ladislav Stehlík zemřel 11. 9. 1987 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz