Dnes uplyne 135 let od narození spisovatele Franze Kafky

 „Nezoufat si, ani nad tím, že si nezoufáš. Když už se zdá, že všemu je konec, přece jen se ještě dostaví nové síly, to právě znamená, že žiješ.“

Z Kafkových deníků

Mnohoznačné, mnohovýznamové a nesnadno interpretovatelné dílo Franze Kafky, představuje jedinečný fenomén německé literatury českého kulturního prostoru, který výrazným způsobem ovlivnil české i světové písemnictví.   

Franz Kafka se narodil se 3. 7. 1883 v Praze v rodině obchodníka s galanterním zbožím Hermanna K. jako nejstarší ze šesti dětí. Své dětství a mládí prožíval na Starém Městě v Praze, jehož atmosféra na něho hluboce zapůsobila.

Po absolvování gymnázia v roce 1901 začal studovat práva na pražské německé univerzitě. Již na střední škole se hlouběji zajímal o filozofii a literaturu. Z německé filozofie ho zaujali především F. Nietzsche a A. Schopenhauer, z německé a světové literatury pak J. W. Goethe, H. Kleist, G. Flaubert, F. M. Dostojevskij, H. Ibsen, A. Strindberg a další. Seznamoval se i s českou literární produkcí. Již jako student měl značně široký přehled o české hudbě a výtvarném umění.

Od roku 1906, kdy promoval, působil v právní praxi, a to nejdříve jako advokátní koncipient, poté v pojišťovací společnosti. Od roku 1908 do roku 1922 pak pracoval jako právní úředník úrazové pojišťovny. Odtud pramení i jeho důvěrná znalost byrokratického aparátu, která se promítla i do jeho díla. Od roku 1917, kdy se u něho projevila otevřená tuberkulóza, se léčil v různých sanatoriích v Rakousku i v zahraničí. Od druhé poloviny roku 1923 do března 1924 žil spolu s Dorou Diamantovou v Berlíně. Po vážném zhoršení zdravotního stavu ho M. Brod převezl do Prahy a pak se krátkou dobu léčil v rakouském sanatoriu. Zemřel v Kierlingu u Klosterneuburgu 3. 6. 1924. Je pochován na židovském hřbitově v Praze na Olšanech.

Jako byl sám anonymní v zaměstnání i ve společnosti, jsou anonymní i hrdinové jeho děl – románů Proces, Zámek, próz Amerika, V trestanecké kolonii a Proměna. Jsou to lidé bez minulosti, bez individuální tváře, obvykle i bez jména, někdy označení jen začátečními písmeny nebo křestním jménem. Kafka nezobrazuje psychologické pochody svých postav, nezajímá se o jejich duševní prožitky. Kafkovi hrdinové nemají svůj vnitřní život, všechno jejich úsilí se zaměřuje k jedinému cíli: proniknout k tajemnému zákonu. Postrádají i vnější charakteristiku, nejsou zapojeni do rodinného prostředí, nevíme, jak vypadají, neznáme jejich minulost, záliby ani tváře.

Kafkovo dílo, zprvu málo pochopené, se dočkalo po druhé světové válce světového ohlasu. Jeho interpretace jsou velmi rozdílné, často až protichůdné: někteří literární vědci zde shledávají pokračování židovských nebo křesťanských tradic, jiní v něm nacházeli prvky existencialismu, a dokonce i surrealismu.

Zásluhy na tom, že dílo F. Kafky bylo objeveno světu, má vedle jiných jeho pražský přítel, později v Izraeli žijící, převážně německy píšící spisovatel Max Brod.