Dnes uplyne 95 let od úmrtí spisovatele Karla Klostermanna

Karel Klostermann se narodil 15. února 1848 v Haagu v Horních Rakousích. Dětství prožil hlavně v Sušici, Štěkni a Žichovicích. Gymnázium studoval nejprve v Písku, pak v Klatovech a poté opět v Písku. Po maturitě odešel podle otcova přání do Vídně studovat medicínu. Už jako student si osvojil dokonalou znalost několika jazyků a po medicínských studiích mu bylo nabídnuto místo suplujícího profesora francouzštiny na nově zřízené německé reálce v Plzni. Po krátkém váhání místo přijal; ačkoliv se domníval, že to bude jen na krátký čas, nakonec u tohoto povolání zůstal. V Plzni se účastnil veřejného života, byl členem městské rady, okresního zastupitelstva a několika kuratorií.

Karel Klostermann patří svým románovým a povídkovým dílem do velké družiny kritických realistů před první světovou válkou, jako byli např. K. V. Rais, bratři Mrštíkové, T. Nováková a jiní. Nejvíce námětů pro své četné romány a povídky čerpal ze Šumavy a Pošumaví, a jen výjimečně odbočil jinam, např. do jihočeských Blat známým románem Mlhy na Blatech, do Vídně románem Za štěstím nebo do Prahy sedmdesátých let svým Suplentem, románem z ovzduší tehdejší rakouské střední školy.

První Klostermannův šumavský román je Ze světa lesních samot (1892). Tímto románem dosáhl po několika předcházejících povídkách rázem proslulosti a stal se právě tím, čím zůstal v literatuře po celý život, romanopiscem Šumavy. Další román V ráji šumavském (1893) znamenal umělecký vzestup. Proti dosti romantickému „Světu lesních samot“ je pokrokem ve smyslu realistickém. Hospodářským pozadím románu je změna, jež se udála v šumavském obyvatelstvu v sedmdesátých letech.

Třetí Klostermannův šumavský román jsou Skláři (1893). V této knize, ve které je dějištěm Hůrka, užil rodinných příběhů a historií z rodu své matky, resp. babičky. Obsahem románu je sice rodinná a manželská historie, ale zajímavým pozadím hospodářským a sociálním je šumavské sklářství v první polovině minulého století. Jakýmsi epilogem předcházejících děl je román Kam spějí děti (1901, v posledním vydání se tento román jmenuje O srdce člověka). Zde už je Šumava chudá, její děti se nemohou uživit. Proto docházejí do světa, hlavně do Vídně a málokdo se vrací. Většina z nich propadá zkáze, jen pevné povahy se dovedou udržet.

Vedle těchto hlavních šumavských románů napsal Klostermann množství drobnějších povídek, črt, skic a fejetonů, které shrnul do různých sbírek, např. V srdci šumavských hvozdů, Bílý samum, Ze šumavského Podlesí, Pošumavské rapsodie, Odyssea soudního sluhy, Urvané listy apod. Některé povídky jsou vážné, až tragické, např. Bílý samum o dětech, které se vracely ze školy, při tom je přepadla sněhová bouře a ony zahynuly; jiné opět humorné, např. Odyssea soudního sluhy. Dosti výraznou vlastností Klostermannovou je právě smysl pro humor a místy i satiru. Ke všem těmto románům a povídkám s dějištěm v pravé, střední Šumavě se druží další velká řada s náměty z Pošumaví, ze Sušicka, Klatovska, Pootaví, ze Stach apod. Jsou to romány a povídky: Světák z Podlesí, Ecce homo, Žichovičtí půlpáni, Vypovězen aj. I zde jako všude jinde se jeví Klostermann jako ušlechtilý humanista, který se zamýšlí nad tehdy nepřeklenutelnými sociálními rozdíly v životě svých hrdinů, nad jejich tvrdým bojem o lepší a větší kus chleba, nad bojem, který musí lidé vést nejen s tvrdou přírodou, nýbrž často i s ještě tvrdšími lidmi.

Poslední zvláštní skupinu v Klostermannově tvorbě zaujímají jeho knihy memoárové. Vzpomínky z mládí, ze studií apod. obsahují sice už také některé knihy nahoře uvedené, ale nejvíce a nejsoustavněji o sobě vypráví v knize Červánky mého mládí (1926).

Karel Klostermann zemřel 16. července 1923.