Dnes oslaví 80. narozeniny spisovatel Petr Skarlant

Petr Skarlant – básník, prozaik, dramatik a překladatel, se narodil 22. 2. 1939 v Českých Budějovicích.  Skarlantovým prastrýcem (dědečkovým bratrem) byl překladatel a básník Julius Skarlandt (1879–1950), diplomat předválečné ČSR v Berlíně a Terstu. Jeho otec, spolumajitel rodinné továrny na mlýnské stroje a funkcionář Čs. strany národně socialistické, zemřel na infarkt v roce 1948, bratr emigroval téhož roku do Londýna. Skarlantova manželka Jana Skarlantová (* 1945, roz. Petersová) je autorkou knih o dějinách módy a odívání.
Skarlant prožil dětství v jižních Čechách, ve Slaném u Prahy a v Brně-Bosonohách. Základní školní vzdělání získal ve Slaném (1945–1947) a v Brně-Lískovci (1947–1954). Vyučil se chemikem pro výrobu léčiv a barviv ve Východočeských chemických závodech Pardubice (1956), kde pak do roku 1958 pracoval postupně jako pomocný svářeč, laborant, kotlář a skladník. Od roku 1959 žije v Praze. Pracoval jako knihovník v Městské knihovně v Praze (zvláště u bibliobusu) a přitom od roku 1966 externě studoval na Střední knihovnické škole. Po maturitě (1970) se stal redaktorem časopisu Čs. voják. Od roku 1976 se věnuje výhradně literatuře – s výjimkou let 1988–1990, kdy byl redaktorem poezie v nakladatelství Čs. spisovatel. Velký význam pro něho měly opakované cesty do Francie (např. stipendium na Sorbonně 1968–1969 a 1989), Itálie (svatební cesta 1971) a Řecka (1988).

Přispíval do periodik: Čs. voják, Literární noviny, Mladý svět, Mladá fronta (ojediněle i recenze), Scéna, Literární měsíčník, Tvorba, Kmen, Květy, Listy Klubu přátel poezie; po 1989 publikuje v Lidových novinách (fejetony), Reflexu, Divadelních novinách aj.
Pro Čs. rozhlas napsal dramatické básně Dialog pro hlas Muže a Ženy (1982) a Průvodkyně cizinců. Balada o lásce a smrti pro tři hlasy (1982), vysílány byly též jeho překlady francouzské poezie (Guillaume Apollinaire, Jacques Prévert); pro Čs. televizi napsal libreto k opeře Juraje Filase Rakovina vůle (1990, režie Jaromil Jireš). Poema Paříž, Paříž! byla roku 1972 úspěšně inscenována v pražské Viole v podání Jana Třísky a Karly Chadimové.
Zvláště za svého působení v redakci Čs. vojáka používal šifer P. S., (PS), řidčeji (ps), -ps-.

Skarlant debutoval sbírkou básní Vyřezávaný osel, temnou baladičností a úporností výrazu blízkou tehdejší poezii Miloslava Topinky a Krušné Josefa Peterky. Ve sbírce Hebká kůže už nachází osobitou polohu lyrické výpovědi, v níž si poznáním sebe sama a svých vztahů k okolí klade otázku hodnot odolávajících obecnému zákonu konečného zániku. Poema Paříž, Paříž! navázala svébytně na tradici avantgardního „pásma“ a ztvárnila zážitky z pobytu ve Francii, traumatizující váhání mezi návratem domů a volbou emigrace. Spolu se svým lyrickým protějškem, básnickým deníkem z italské „svatební cesty“ (Kdo jde po dně budoucího jezera), se poema dotkla i tématu soudobé civilizace a okleštěného životního stylu, který produkuje. Domov zde nabýval podoby vykupující idyly, jakkoli někdy již dramatizované nezvratným postupem techniky. Později se měnil v jeviště, na kterém se Skarlantovo ústřední téma „putování“ přetvářelo v metaforu lidského života prodírajícího se slupkou civilizačního pozlátka ke smyslovému prožitku, k „něze“ a ke „slasti“ (Ústa spojená pro štěstí, Mimoúrovňové křižovatky). Skarlant se často hlásí k avantgardní inspiraci i principem volných asociací – v Nezvalových stopách píše mj. cyklus asociativních básní na pražské motivy (Mosty a náměstí); přitahují ho tradiční strofické útvary (pro cyklus Tajný plán Prahy zvolil náročnou žánrovou formu věnce sonetů). Zvláště v milostné lyrice však básník hledá protiváhu vůči svému harmonizujícímu tvárnému úsilí v dramatizujícím dialogu, který rozbíjí i tradiční básnické formy do kontrapunktu rozdílných hlasů (Divadlo milenců, Průvodkyně cizinců). Pokouší se také (opět v návaznosti na nezvalovskou tradici) o veršované drama (Infarkt mého milence).
Pro Skarlanta příznačný motiv „slasti“ se dostal i do titulu prózy Věk slasti, ve které zachytil atmosféru Prahy 60. let, návštěvu Allena Ginsberga a předčasnou smrt svého přítele, básníka Václava Hraběte. Dodatečně se stala součástí autobiografického prozaického cyklu, z něhož vyšly knihy Věk náruživosti, příběh dospívání na sklonku 50. let, Věk prodejnosti, klíčový román situovaný do Paříže sklonku 70. let, v němž pod jinými jmény vystupují mj. i Jan Skácel, Milan Kundera aj. Tento román v promyšleně namíchaném poměru erotiky a politiky vyslovuje autorovu skepsi vůči vzpouře „osmašedesátníků“ a pokouší se obhájit jeho vlastní cestu literární i lidskou. Mimo plánovaný cyklus autobiografických próz, ale ve vztahu k jeho ústřednímu tématu bolestného hledání lásky, vyšel Skarlantův příběh tragického návratu propuštěného vězně Jízda přerušena, jenž se později stal součástí románu Věk nenávisti. Skarlant své prózy dopracoval v rodinnou ságu „o milostných dějinách české buržoazie“, již uspořádal do pentalogie – léta čtyřicátá až šedesátá sleduje v třídílné knize Věk rozkoší (zařadil sem Věk ráje, který vyšel pod titulem Věk nevinnosti, a samostatně vydaný Věk náruživosti a Věk slasti) a dvoudílné knize, věnované sedmdesátým až devadesátým letům, Věk rozkoší těch druhých (zahrnuje Věk nenávisti, na nějž navazuje Věk zábavnosti).

Z nejnovějšího díla: Pavel Skoták milencem v Paříži (2016)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz