Dnes oslaví 90. narozeniny spisovatel Ivan Vyskočil

Ivan Vyskočil – dramatik, prozaik, divadelní teoretik a publicista, se narodil 27. 4. 1929 v Praze.  Otec Josef Vyskočil byl účetním, později restaurátorem a konzervátorem knih, strýc Albert Vyskočil (1890–1966) významným katolicky orientovaným literárním kritikem, redaktorem, básníkem, esejistou a překladatelem z angličtiny. – Vyskočil byl po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1948) přijat ke studiu herectví a režie na Dramatické konzervatoři (1949 transformována na DAMU), zároveň studoval jeden rok na FF UK estetiku a literární vědu. Po absolutoriu (1952) vystudoval na FF UK ještě pedagogiku, filozofii a psychologii (se specializací na psychologii klinickou, nápravnou a kriminální, 1952–57). Během studia, 1950–55, působil jako externí vychovatel v různých nápravných zařízeních, v letech 1952–54 rovněž externě učil češtinu v Domově korejských studentů, 1957–59 pak externě vyučoval psychologii a pedagogiku na DAMU. Vyskočilovy literární a divadelní počátky jsou spojeny s jeho působením v pražské Redutě (1957–58) s Jiřím Suchým. V roce 1958 spolu založili Divadlo Na zábradlí, jehož uměleckým vedoucím se Vyskočil stal a v němž jako autor, režisér a herec pracoval až do roku 1962. V roce 1963 založil v rámci Státního divadelního studia volné autorské divadlo s paradoxním názvem Nedivadlo, které se stalo posléze jeho nejvlastnější autorskou i hereckou platformou. V Nedivadle, jež vystřídalo několik pražských scén (Reduta, Metro, Radiopalác, Dům kovoprůmyslu na Smíchově aj.), vytvořil Vyskočil několik text-appealových cyklů a variací, na nichž se podílela řada spolupracovníků (Josef Podaný, Leoš Suchařípa, Míša Polák, Otakar Roubínek, Vlasta Špicnerová aj.). V letech 1970–79 úzce autorsky spolupracoval zejména s Pavlem Boškem, od roku 1972 také s Přemyslem Rutem. Od poloviny 60. let se Ivan Vyskočil uplatňoval také jako filmový herec. V letech 1971–89 učil své pojetí divadla na Lidové škole umění pro pracující (dříve Lidová konzervatoř, nyní Konzervatoř Jaroslava Ježka). Od roku 1990 působí jako pedagog na DAMU. Nejprve zde vedl katedru činoherního herectví, 1994 založil a do roku 2003 vedl katedru autorské tvorby a pedagogiky; navázal zde na svou mnohaletou práci: zkoumání dialogického jednání, zákonitostí komunikace a antropologie divadelního projevu. V roce 1992 byl jmenován profesorem herectví a autorské tvorby na JAMU.

Přispíval do řady periodik, zejména však do Repertoáru malé scény (1964 zde Poslední den), Divadla (1964 zde jiná verze monologu Neposkvrněnost Jakoba Voreina, 1966 drama Meziřeči; 1968 Cesta do Úbic), Divadelních novin, Čs. divadla, Amatérské scény, Literárních novin, Května, Plamene (1965 zde hra Prožluklost), Kultury, Kulturní tvorby, Hosta do domu, Orientace aj. V časopise Divadelní revue byly 1991 otištěny text-appealy O lidském trablu a O snech a bláznivinách, časopis Svět a divadlo 1992 otiskl novou variantu hry Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra. 1962 uvedl Československý rozhlas pořad Na slovíčko… s Ivanem Vyskočilem, pro rozhlas Vyskočil napsal také hry Pátrání skorodetektivní o tom, jak byl zabit čas (1963, s Helenou Bauerovou), Návštěva čili Návštěva (1965), Příhoda (1966, podle povídky Nejsem si jist z knihy Malé hry), Cesta do Úbic (1968) a hraný dialog Rozhovory Ivana Vyskočila s dr. Petrem Hahnem a Ester Krumbachovou (1963, s Helenou Bauerovou); byla zde uvedena také jeho Blbá hra aneb Křtiny v Hbřbvích (1991). 1967–69 spolupracoval s Jiřím Suchým (Jiřím Šlitrem, Janem Werichem, Miroslavem Horníčkem a Vratislavem Blažkem) na rozhlasovém pořadu Gramotingltangl, 1968–69 s Emanuelem Fryntou na cyklu rozhovorů Jen tak, 1993–96 (s Ester Krumbachovou, Jiřím Justem, Janem Klusákem, Michalem Lázňovským a Přemyslem Rutem) na rozhlasovém diskusním pořadu Setkání u kulatého stolku. Podle jeho předloh byly Československou (Českou) televizí natočeny inscenace Ten, který má být zavřený (1991, scénář Jaroslav Hykl a Jaroslav Dušek, režie Jaroslav Hykl, podle stejnojmenné povídky z knihy Kosti), Cesta do Úbic (1991, režie Jiří Věrčák), Bráškové (1991, scénář Andrea Sedláčková, režie Jan Prokop, podle stejnojmenné povídky z knihy Malé hry), Zrádce (1993, režie Jaroslav Hovorka), Masák (1993, režie Jiří Verčák, podle povídky Zrádce z knihy Vždyť přece létat je snadné) a Hlídači (1994, režie Jaroslav Hovorka, podle stejnojmenné povídky z knihy Kosti); uveden byl též záznam divadelního představení Haprdáns (1988, režie Jiří Věrčák). Vyskočilova próza Malý Alenáš byla zdramatizována Pavlem Polákem (rozmnož., 1988, prem. 1987), Alešem Kisilem a Jaroslavem Etlíkem (prem. 1993). V počátcích svého vystupování v Redutě používal Vyskočil pseudonym V. Ivan.

Počátky Vyskočilovy literární tvorby spoluutvářely v druhé polovině 50. let poetiku tzv. divadel malých forem; první texty, pásma krátkých povídek, veršů a písní, které dostaly název text-appeal, Vyskočil přednášel, nebo spíše předváděl v Redutě. Přednes před živým vnímatelem předznamenal a předurčil také literární charakter textů a umocnil autorův sklon k propojení vyprávění s hrou (většina z nich byla publikována v knižním debutu Vždyť přece létat je snadné). Vyskočilovy divadelní texty z období, kdy působil v Divadle Na zábradlí, se přibližují tradičnější podobě dramatu (Faust, Markéta, služka a já, Smutné vánoce, Autostop), zároveň však v této době vznikají první zárodky specifického literárně-dramatického útvaru, stojícího na pomezí prózy a divadla, který Vyskočil nazval „nedivadlem“ a který se od 60. let stal jeho nejvlastnější tvůrčí doménou. V návaznosti na text-appealy vychází Nedivadlo z tvůrčího vyprávění, jež je chápáno i jako základní noetický postoj. Toto vyprávění však autor a herec v jedné osobě stále kombinuje s názorným předváděním i s interpretací a reinterpretací, přičemž cílem je dosáhnout co nejtěsnějšího a nejhlubšího dialogu s divákem. Nedivadlo tak pro Vyskočila bylo jakousi veřejnou autorsko-hereckou tvůrčí dílnou a jeho postupy výrazně ovlivnily i výstavbu jeho knižně vydaných textů. Chápal je jako návody k „vnitřnímu divadlu“, jež lze provozovat v čtenářově mysli za přispění jeho představivosti a fantazie (povídky Kosti, a zejména soubor textů Malé hry). Repertoár Nedivadla zahrnuje řadu textů nejrůznějšího druhu, stylu i zaměření. Některé mají blízko k dramatu (Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra, reinterpretace Shakespearova Hamleta Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce), v jiných převažují prvky epické (Malý Alenáš) nebo snaha o parodickou interpretaci skutečnosti (Kurs). Občas se pak rozrůstaly i do tematicky propojených cyklů (Evokace věnované jedinému dni předválečného pražského primátora dr. Karla Baxy). Vždy je však určující základní princip improvizace, zmocňující se světa skrze hru. Základním východiskem veškeré Vyskočilovy tvorby, opírající se o jeho znalosti psychologie, o filozoficky erudovanou ironickou racionalitu a spoléhající se i na divákův či čtenářův intelekt, je tázání po lidské identitě. Fabulační hravost jej od počátku vedla k mísení skutečného s fantaskním, reálného s ireálným; jeho texty v komické zkratce odhalují absurditu mnoha společenských, existenčních i jazykových mechanismů, které lidé bezmyšlenkovitě přijímají. Absurdní situace a východiska autor často vyhrocuje až do poeticko-pohádkové krajnosti tak, aby posléze mohl precizní analýzou smyslu nesmyslného vyjevit jejich groteskní tvář. Jeden z nejrafinovanějších nástrojů odlidštění vidí Vyskočil v jazyce, jímž se může libovolně verbalizovat realita; proto ve svých textech neustává zkoumat funkčnost jazyka, zejména nesoulad mezi skutečností a jejím pojmenováním. V této snaze využívá nejrůznějších jazykových prostředků: od jazykových hříček, nonsensů, asociací založených na homonymitě a neologismů až po záměrnou sdělovací věcnost jazyka a zpředmětněné klišé a fráze, mimoděk vstupující do života. Nad realitou jazyka pak rozvíjí řadu existenciálních otázek, jimiž překračuje horizont pouhé hry a stává se obhájcem mravně integrované a harmonické lidské osobnosti. – Vzhledem k nezafixovanosti díla a neoddělitelnému spojení přednášeného s autorským předváděním také mnohé z Vyskočilových otištěných textů nemohou plnohodnotně zachytit neopakovatelnost původního představení a tvůrčí aktivity. Patrné je to zejména na jeho tvorbě ze 70. a 80. let, kdy z ideologických důvodů nemohl publikovat a jeho dílo se proměnilo ve specificky českou, jakoby samizdatovou formu autorského divadla.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz