Dnes uplyne 115 let od narození spisovatele Josefa Rybáka

Josef Rybák – básník, prozaik a publicista, se narodil 1. 5. 1904 v Písku  v rodině košíkáře a posluhovačky jako jedno ze sedmi dětí; otec padl v první světové válce na italské frontě. V Písku Rybák vychodil obecnou a měšťanskou školu, začal se učit zámečníkem, pak navštěvoval dvouletou obchodní školu (1918–1920) a po absolutoriu pomáhal jako účetní v místním hotelu. Od roku 1922 pracoval v Úřadu pro péči o válečné poškozence v Bratislavě, od roku 1929 byl zde tajemníkem Svazu čs. díla. Na podzim roku 1933 odešel do Prahy, kde nastoupil dráhu profesionálního žurnalisty v komunistickém tisku, zprvu v nově založených Haló novinách, od roku 1936 v kulturní rubrice Rudého práva, kterou vedl do roku 1938. Souběžně pracoval v Tvorbě, kterou také dočasně (1934–1935) redigoval. Na počátku roku 1939 se spolu s Jiřím Sílou, Evženem Rošickým a Gustavem Barešem pokusil náhradou za Rudé právo vydávat časopis Pražský týden. Za okupace pomáhal bratrovi ve vinárně na Žižkově (do 1943) a byl externím redaktorem Národní práce. Od květnového povstání krátce pracoval v Rudém právu, v létě 1945 se stal šéfredaktorem komunistického týdeníku Nedělní noviny (1945–1947). V letech 1948–1958 znovu vedl kulturní rubriku Rudého práva; souběžně byl odpovědným redaktorem časopisu Dnešní Jugoslávie a spoluzaložil Nový život, orgán Svazu československých spisovatelů (1951–1954 šéfredaktor). V těchto funkcích se podílel na formování kulturní politiky KSČ. V době boje KSČ proti tzv. revizionismu po 20. sjezdu KSSS byl v roce 1959 jmenován do funkce šéfredaktora Literárních novin. V roce 1964 pod tlakem měnícího se kulturně-politického klimatu z této funkce odešel do ústraní. Znovu se angažoval až za tzv. normalizace při zakládání nového Svazu českých spisovatelů (1972, 1977–1982 byl jeho předsedou) a jeho časopisu Literární měsíčník (1972–1973 zde působil jako úřadující zástupce šéfredaktora).

Debutoval roku 1924 verši v Prácheňském kraji (Písek), ranou poezii tiskl dále v Národním osvobození, Hostu, Severu a Východu. Od roku 1925 tiskl publicistické texty v Mladém Slovensku, Kmeni, Tvorbě aj. V roce 1926 poprvé publikoval v Davu, který se pak 1929–1933 stal jeho hlavní tribunou. Přispíval rovněž do periodik, jež redigoval, a dále do Pásma, Slovenského denníku (Bratislava), Kulturního zpravodaje, Stanu, Tvaru, Kmene, Panorámy, Rozprav Aventina, Žijeme, Magazínu Družstevní práce, Rudé záře, U Bloku, Kultury doby; po válce do Květů, Obrany lidu, Plamene, Svobody, Tvorby aj. – Rybák se uplatňoval též jako kreslíř a karikaturista (Rudé právo) a – zejména ve svém slovenském období – jako grafický úpravce knih a ilustrátor (např. F. Kráľ: Čenkovej deti, Bratislava 1932; I. Laris: Žlutý kačer, 1989). Rybákovy texty vycházely též na gramofonových deskách, připravovaných ve spolupráci se Svazem českých spisovatelů (např. výbor Portrét básníka Josefa Rybáka, 1979, ed. J. Nejedlá). – Užíval, především v novinové publicistice, šifer -á., -á-, jer, jerry, J. R., jr, r., -r., (r), R, y, y-.

Rybák patřil k meziválečné generaci komunistických novinářů. Jeho ideovou orientaci zásadně formovaly zážitky z proletářského dětství a zkušenosti získané za slovenského pobytu. Ve 30. letech i v poválečném desetiletí bylo těžiště Rybákovy práce v publicistice. Orientoval se na oblast kultury, literatury, výtvarného umění, divadla a filmu; jako pravidelný recenzent se zaměřil na film a levě orientované divadlo (E. F. Burian, Osvobozené divadlo, sovětský film). Slovenský pobyt a spolupráce s Davem Rybáka osobně sblížily s řadou slovenských spisovatelů a výtvarníků a trvale ovlivnily jeho zájem o slovenskou kulturu. Názorově vycházel z neumannovské a wolkrovské koncepce proletářské literatury, kterou zastával v celé své kritické a kulturně–politické činnosti. Po válce se zaměřil hlavně na zprostředkování a obhájení hodnot socialisticky orientované předválečné literatury. Opětovně se vracel k postavě Julia Fučíka (Vyprávění o Juliu Fučíkovi), ale i dalších druhů z meziválečné generace (S orlími křídly, Kouzelný proutek). Jednostrannost jeho orientace se stala zřejmou v 60. letech, kdy se postupně dostával do izolace, a po 1968, kdy se ujal úlohy konsolidovat český kulturní život. Své stati z předválečné i poválečné doby shrnul Rybák do několika souborů. – V Rybákově prozaické i básnické tvorbě tvoří nejsilnější inspirační zdroj zážitky z dětství a krajinné a přírodní dojmy spjaté s rodným Píseckem. Je to patrné zejména v próze, která prakticky od počátku obměňuje motivy z dětství chudého venkovského chlapce, ať už v podobě románové kroniky (Začíná století, Slunce a chléb), nebo povídek (Hodiny pro bosé nohy), či vzpomínek (Kouzelný proutek). Základní motivy a postavy, zejména postava matky, která je osou a oporou rodiny, se objevují i v dalších pracích (Střechy nad hlavou). Tvárně zůstává Rybák blízký tradiční poetice venkovské prózy s oslabenou ústřední dějovou linií a silným prvkem přírodní lyriky, zvláště v prvních pracích; při pozdějších úpravách svých próz se Rybák snažil o posílení dějovosti a hlavně o určitější sociální kresbu. Také v Rybákově poezii je motiv rodné krajiny a chudého dětství jedním ze základních zdrojů; druhým je manifestace občanského postoje, založeného na neproblematické víře v sociální proměny, jimiž země procházela (Do slunce a do mraků, Několik dní v mé špatné paměti). Ke komplikovanějšímu prožitku reality a jeho méně verbálnímu a více metaforickému sdělení se Rybák dostává v básních z druhé poloviny 60. let (Výjevy, Dlouhé noce). Jisté posílení obraznosti je patrné i z jeho posledních sbírek (Chození na červenou, Létající talíř na zimním nebi, Cesta), v nichž vedle přírodní lyriky zaznívá i filozoficko–reflexivní složka, bilance osobních životních postojů a zážitků i víra ve správnost historické cesty, jíž se básník účastnil.

Josef Rybák zemřel 15. 12. 1992 v Dobříši.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře