Dnes uplyne 105 let od narození spisovatele a scenáristy Jiřího Marka

Jiří Marek – prozaik, novinář a scénárista, se narodil 30. 5. 1914 v Praze.  Původním jménem Josef Jiří Puchwein, jméno Jiří Marek, pod nímž publikoval již v roce 1937, užíval v občanském životě od roku 1946. Studoval krátce na pražském Jiráskově gymnáziu a poté na klasickém gymnáziu v Písku (maturita 1933). Již jako student se v Písku účastnil studentského kulturního dění, jako oktaván podnikl prázdninovou cestu na Podkarpatskou Rus, z níž vytěžil náměty pro první, časopisecky publikovaný román Lidé z Poljany (1937). Po maturitě se přihlásil do abiturientského kurzu při obchodní akademii v Praze (1933), literární zájmy ho však téměř okamžitě přivedly ke studiu češtiny a němčiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1933 byl členem redakční rady Studentského časopisu, působil v levicově orientovaném Spolku posluchačů filozofie a po dobu jejího krátkého trvání i ve skupině mladých autorů Kov, vedené Ladislavem Maršíčkem (hlásil se k ní například Jan Drda). Po absolutoriu (1939) vyučoval na gymnáziích ve Strakonicích (1939–40) a Náchodě (1943–44) a na učitelských ústavech v Soběslavi (1940–43, 1944–45) a v Praze (1945–46), kde již zůstal natrvalo. V roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa. V roce 1946 působil po půlroční vojenské službě krátce jako osvětový inspektor, v letech 1947–48 opět vyučoval na gymnáziu v Praze-Michli. V letech 1948–50 byl z podnětu Jana Drdy redaktorem Lidových novin, v letech 1951–52 pobýval na stavbě Nové huti Klementa Gottwalda, 1952 byl krátce redaktorem Rudého práva a v témže roce se stal šéfredaktorem Světa sovětů. V letech 1954–59 působil ve funkci ústředního ředitele Československého státního filmu, v letech 1959–60 se věnoval literární činnosti. V letech 1949–63 byl členem Ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, z toho v období 1949–53 vedoucím jeho filmové sekce. V 50. a 60. letech podnikl mnoho zahraničních cest, které mu poskytly řadu podnětů k žurnalistické i literární tvorbě (od 1950 např. cestoval několikrát po SSSR a evropských státech, 1955 navštívil Indonésii a USA, 1956 a 1965 Čínu). Roku 1960 se stal odborným asistentem a posléze docentem (1961) a vedoucím katedry české literatury na Institutu osvěty a novinářství Univerzity Karlovy, pozdější Fakultě sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy (1964–66 zde byl děkanem). V roce 1972 přešel v hodnosti docenta na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Vědeckou hodnost CSc. obdržel v roce 1974 prací Příspěvek k sociologii kultury 1945–1968. Po odchodu do penze (1982) se věnoval literární tvorbě.

Od roku 1929 přispíval do novin a časopisů: Gymnasion (Písek), Steinbrennerův kalendář (Vimperk), Písecké listy, Prácheňský kraj (Písek), Studentský časopis, Jihočeský akademik (Písek), Český dělník, Národní politika (1937 zde román Lidé z Poljany), Lidové noviny, Rudé právo (1946–47 zde na pokrač. Pan Severýn. Jeho podivuhodné názory, dobrodružství a přátelé, pod pseud. Jemar), Dikobraz, Svět sovětů, Tvorba, Tvorba (1969-1991), Mladá fronta, Květy, Nový život, Praha–Moskva, Kultura, Kulturní tvorba, Plamen, Impuls, Literární měsíčník, Sešity novináře, Český jazyk a literatura, Čs.-sovětské vztahy, Nové knihy, Kmen, O knihách a autorech, Česká literatura, Magazín Co vás zajímá, Noviny aj.
Soustavně spolupracoval s televizí, filmem a rozhlasem. Napsal komentář k dokumentárnímu filmu Spartakiáda (1955) (1956, sc. |Martin Frič, r. Martin Frič, Bohumil Brejcha, Ivo Novák, Jindřich Puš, Ján Kadár, Elmar Klos). Je autorem televizních scénářů Kolo štěstí (1962, r. Ludvík Ráža), Šestý do party (1962, r. Jiří Sequens), Švec Janek v pohádkové zemi (1963), Rozsudek vyneste sami (1963, r. Josef Nesvadba, 11. část širšího cyklu), Taková letní noc (1974, r. Jaroslav Novotný), Jan Bauch, umění a život (1988, režie Jan Vaculík); adaptoval rovněž vlastní literární předlohy: Noční jízda (1973, r. František Filip), Muži jdou v tmě (1975, r. Zdeněk Kubeček) a Sůl země (3 díly: Dvojí svět, Jednadvacátý, Láska, vše 1982, r. Zdeněk Kubeček). Značný ohlas získaly seriály starých kriminálních příběhů podle Markových historických soudniček, na nichž se spolu s režiséry rovněž scénáristicky podílel Hříšní lidé Města pražského (13 dílů, 1968–69, r. Jiří Sequens) a Panoptikum Města pražského (10 dílů, 1986, r. Antonín Moskalyk) i samostatná inscenace na toto téma (Štědrý večer pana rady Vacátka (1972, r. Jiří Sequens, scénář + Eva Kubešová). Řadu scénářů napsal Marek také pro film: Případ Z–8 (1949, r. Miroslav Cikán, scénář + Miroslav Cikán a Bohumír Štěpánek), Vítězná křídla (1950, r. Čeněk Duba, sc. + Čeněk Duba a Miroslav Skala), Nad námi svítá (1953, r. Jiří Krejčík), Zaostřit, prosím (1956, r. Martin Frič), Všude žijí lidé (1960, r. Štěpán Skalský a Jiří Hanibal, sc. + Jiří Hanibal a Věra Kalábová), Alibi na vodě (1965, r. Vladimír Čech), Na kolejích čeká vrah (1970, r. Josef Mach, podle Eduarda Fikera), Svatá hříšnice (1970, r. Vladimír Čech, sc. + Vladimír Čech a Jiří Karásek, muzikál podle hry Františka Langra Obrácení Ferdyše Pištory). Na motivy povídek z Panoptik vznikly Markovy scénáře k Sequensovým filmům Pěnička a paraplíčko (1970), Partie krásného dragouna (1970), Smrt černého krále (1971) a Vražda v hotelu Excelsior (1971). Podle své povídky Život pod praporem napsal Marek literární námět k filmu Větrné moře, natočeném v československo-azerbájdžánské koprodukci (1973, r. Eldar Kulijev). Rozsáhlá Markova tvorba rozhlasová zahrnuje publicistické komentáře, dramatizace i původní rozhlasové hry (Jak účetní k štěstí přišel, 1953; Noční jízda, 1965; Jeden lidský život, 1973; Dědeček přijel na spartakiádu, 1975). Spolu s Janem Otčenáškem stál u zrodu rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi? a napsal jeho 10 částí. Na zvukových nosičích vyšla dramatizace Markových Autopohádek (CD 2004, r. Jan Jiráň).
Užíval pseudonymů a šifer: Jemar, jm, -jm-, mar, mrk.

Markovy prvotiny z poloviny 40. let odkazují výběrem tématu i způsobem jeho ztvárnění k zakarpatským prózám Ivana Olbrachta (Lidé z Poljany) a románům K. J. Beneše (Život se nevrací, Pečeť věrnosti). Vystižení specifiky prostředí a psychologické využití detailu se – spolu s posílenou dějovou složkou příběhu – uplatňuje i v Markově poválečné tvorbě s okupační tematikou: v baladicky laděné próze Muži jdou v tmě, tragickém příběhu skupiny parašutistů, a v próze Vesnice pod zemí. Sociální akcent, předváděný zde na konfliktu selských a hornických obyvatel vsi, ukrytých před postupující frontou, předjímá Markovo budovatelské téma z prostředí staveb socialismu. Vizi postupného zrodu nového socialistického člověka v povídkových cyklech Nad námi svítá a Z cihel a úsměvů (k výrobní tematice se znovu vrátil i později povídkovým triptychem Noční jízda) doplňují v Markově tvorbě 50. let satiry pranýřující maloměšťáctví (Pan Severýn…, Zasmějte se včerejšku) a ironizující tzv. americký způsob života (Střelnice), i soubory cestopisných reportáží ze zemí v různé míře se hlásících k socialismu (Radostná setkání, V krásné zemi, Země pod rovníkem…, Desatero skořicových květů, Úsměvné pobřeží). V 60. letech se Jiří Marek více přiklání k psychologizujícím drobnokresebným pohledům na život současníků (Malá dramata, Žít mezi lidmi), které završuje románem s námětem skrývané viny Za tebou stín. Jako protipól jeho dosavadní tvorby se na konci 60. let jeví vědeckofantastická próza odkrývající nebezpečí uniformní společnosti (Blažený věk) i cykly kriminálních retropříběhů Panoptikum starých kriminálních příběhů, Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum Města pražského, žánrově zdůrazňující poklidnou atmosféru všedního života meziválečné Prahy i venkovských měst a s čapkovsky chápajícím a laskavým humorem představující galerii jejich obyvatel. Markovým stěžejním dílem je román Můj strýc Odysseus, rozmarná travestie Homérova eposu, jež se shovívavým nadhledem líčí životní cestu svérázné lidové postavy, pragmaticky svobodomyslného majitele pohřebního ústavu, jehož osudy kontrapunkticky korespondují s posledními desetiletími habsburské monarchie. Stejný dějinný úsek zobrazuje i trilogie z 80. let Sůl země a román Lásky mých předků, v nichž se Jiří Marek pokusil navázat na neffovskou tradici rodové románové kroniky. Po humoristických prózách, mozaice příběhů o psech, doplněné literárními exkursy (Psí hvězda Sirius…), a esejích o práci spisovatele (Vyprávění o psaní) se znovu přiklonil k travestii tragicky úsměvnou novelou Tristan aneb O lásce. V tvorbě pro děti rozvíjel zvláště žánr autorské pohádky (Veselé pohádky vzhůru nohama, přepracované Autopohádky, Pohádkové vyprávěnky o knoflíkářích a jiné čeládce).

Jiří Marek zemřel 10. 12. 1994 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře