Dnes uplyne 60 let od úmrtí Emila Františka Buriana

Emil František Burian – dramatik a režisér, hudební skladatel, teoretik umění a žurnalista, se narodil 11. 6. 1904 v Plzni.  Pocházel z hudebnické rodiny: otec, barytonista Emil Burian (1876–1926), byl od roku 1909 členem opery Národního divadla v Praze, matka Vlasta Burianová učitelkou zpěvu, strýc Karel Burian (1870–1924) světoznámým tenoristou. Byl třikrát ženat; dcera z druhého manželství s Marií Šubrtovou je herečka Kateřina Burianová-Rajmontová (*1946); syn z třetího manželství s herečkou a spisovatelkou Zuzanou Kočovou je písničkář Jan Burian. – E. F. Burian začal v roce 1914 studovat na smíchovském gymnáziu, záhy je však pro špatný prospěch musel opustit. Věnoval se hudbě, v letech 1920–25 studoval na Státní konzervatoři v Praze a na její mistrovské škole hru na klavír a kompozici u J. B. Foerstra (abs. 1927). Poté se živil korepetováním a zároveň psal o hudbě a komponoval. V roce 1925 vstoupil do uměleckého sdružení Devětsil a účastnil se avantgardního dění. Stál u zrodu experimentálních scén 20. let (Osvobozené divadlo, 1925–27; Divadlo Dada, 1927–28; Moderní studio, 1929), jejichž tvorby se účastnil jako skladatel, hudebník, herec, režisér i autor. V roce 1927 založil profesionální soubor, E. F. Burianův voiceband, který pěstoval originální formu hudebně komponovaného sborového přednesu. V roce 1928 a 1929 s ním Burian podnikl úspěšné zájezdy do Itálie. V letech 1929–30 vedl avantgardní Studio při Národním divadle v Brně a po jeho zániku krátce režíroval v brněnské činohře. V letech 1930–31 byl režisérem v Městském divadle v Olomouci, v následující sezoně opět krátce v Národním divadle Brno. Po neblahých zkušenostech s oficiálními divadly se roku 1932 vrátil do Prahy a působil jako skladatel, kapelník, posléze i režisér nového kabaretu Červené eso. V roce 1933 založil jako svépomocné družstvo divadlo D 34 (číslice označující letopočet konce sezóny se měnila); jako jeho umělecký vedoucí a jediný režisér působil až do zatčení gestapem v březnu 1941, kdy bylo divadlo také zavřeno. Vězněn byl v terezínské Malé pevnosti, koncentračních táborech Dachau a Neuengamme u Hamburku. Na sklonku války se při bombardování vězeňské lodi Cap Arcona zachránil skokem do moře. Několik týdnů pracoval ve středisku shromažďujícím osvobozené vězně v Lübecku. Po návratu do vlasti se v červnu 1945 zapojil do přestavby českého divadelnictví. Byl zvolen předsedou Družstva Divadel práce a stal se ředitelem pěti Družstvem provozovaných divadel (vedle obnoveného D 46 také Karlínské zpěvohry a tří scén brněnského Národního divadla). V březnu 1946 se řízení tohoto velkého komplexu vzdal. Až do své smrti vedl pouze divadlo „D“, které bylo 1951 proměněno v Armádní umělecké divadlo (v této souvislosti byl Burian jmenován plukovníkem), 1955 se pak vrátilo k původnímu názvu D 34 (po Burianově smrti přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana). Výrazná byla rovněž Burianova angažovanost veřejná a politická: od roku 1923 byl členem KSČ, od 1930 působil v Levé frontě. 1945 členem akčního výboru Národní fronty, 1948 zvolen poslancem Národního shromáždění. Vedle mnohostranné umělecké aktivity divadelní, hudební, literární a filmové vyvíjel intenzivní činnost teoretickou, organizační a kulturněpublicistickou. Roku 1924 se podílel na ustavení Přítomnosti – sdružení pro současnou hudbu.

Přispíval do novin a časopisů: Pásmo, Divadelní list, Nová scéna, Lidové noviny (od 1929), Index, Tvorba (od 1930), Čin, Listy pro umění a kritiku, Divadlo (od 1934), Literární noviny (od 1935), Studentský časopis, Slovo a slovesnost, Národní divadlo, Rudé právo, Kultura, Nový život aj. Publikoval rovněž v časopisech, které založil a redigoval: Tam-tam (1925–26, s Ctiborem Blattným, Jindřichem Hyblerem, Jiřím Mařánkem Vítězslavem Nezvalem, zde na pokračování Polydynamika), Nezávislá scéna (1932, první 4 čísla), časopis divadla „D“ vydávaný pod názvy Kulturní večerník D 34 (1933–34), D 36 (1935–36), Program D 37–41 (1937–41), Program divadla práce D 46 (1945–46), Program D 47–48 (1946–48), Umělecký měsíčník D 49 (1948–49), Umělecký měsíčník (1949–51), Program AUD (1951–55), Program Divadla D 34 (1955–59), dále časopis Kulturní politika (1945–49). – Příležitostně spolupracoval s rozhlasem, pro který pořídil několik úprav a dramatizací (Klicperova hra Každý něco pro vlast /1937/ či Máchovou povídkou Křivoklad inspirovaná hra Kat /1936/). Československý rozhlas též odvysílal studiová provedení některých Burianových inscenací (mj. Lidová suita /1956/) a rozhlasových úprav původně jevištních dramatizací (Dykův Krysař /1964/). V letech 1945–46 Burian v Čs. rozhlase vystupoval pravidelně s politickými komentáři. – Natočil filmy Věra Lukášová (1939, podle Boženy Benešové) a Chceme žít (1950, podle Karla Nového, sc. + Bohuslav Březovský). Jako operní skladatel debutoval 1925 v Národním divadle operou Před slunce východem. Široké žánrové rozpětí Burianovy hudební tvorby obsahuje vedle děl operních (Alladina a Palomid, 1923; Bubu z Montparnassu, 1927; Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský, 1928; Maryša, 1940; Císařovy nové šaty, 1947; Opera z pouti, 1955; Račte odpustit, 1956) i balety (Autobus, 1928; Fagot a flétna, 1929), melodrama (Evžen Oněgin, 1957), operety, hudbu k filmům (např. Před maturitou, 1932; Vojnarka, 1936) a četné scénické hudby, komorní skladby aj. – Dokumentární film o E. F. Burianovi Fanatik tvořivosti natočila Jana Hádková (ČT 2002). Ke 100. výročí narození EFB uvedl režisér Jiří Pokorný v pražském divadle Archa pořad Kladivo na divadlo (2004), režisér Ivan Rajmont připravil pro jeviště Violy pořad Jsem tvého života amen, výběr z Burianovy milostné korespondence a deníků (2006, scénář Kateřina Burianová a Iva Klestilová). – Šifry: EFB, efb.

Hlavní přínos Burianova obsáhlého a do řady disciplin zasahujícího díla spočívá v jeho divadelní tvorbě z let 1933–41, v níž realizoval ideově-estetický program avantgardy a propojoval aktuálně společenský, vyhroceně levicový obsah s básnickým jevištním výrazem. Princip lyrické subjektivizace divadelní výpovědi, syntetické pojetí inscenace a významové přehodnocení vztahů mezi jejími jednotlivými složkami představuje zásadní přínos do vývoje českého divadla. Podnětné zůstává i Burianovo úsilí o kolektivní pojetí divadelní práce a provozu, projekt divadla jako multikulturního centra. – Publikační činnost Burian zahájil exkursy do normativní estetiky (Polydynamika), hudební problematiky (O moderní ruské hudbě, Jazz, Památník bratřím Burianům aj.) a pokusy básnickými (dadaistická sbírka Idioteon). Po založení vlastního divadla formuloval v četných statích a manifestech své programové záměry. S Burianovou režijní tvorbou byla úzce spjata i jeho činnost dramatizátorská a upravovatelská. Při přepisu prozaických, dramatických i básnických předloh uplatňoval hlediska divadelní a významově aktualizační (texty jsou v mnoha případech svébytnými scénáři), autorské představy však v předválečné etapě své tvorby vždy promítal do literárních předloh, jejichž umělecká hodnota mu skýtala pevnou oporu (např. Lakomec, Lazebník sevillský, Evžen Oněgin, Hamlet III.). Vytvářel rovněž dramatické montáže z folklorní tvorby (Vojna). Námětově původní hry začal Burian psát až po 1945, kdy se cele přiklonil k modelu socialistického realismu a stal se jeho zaujatým obhájcem. Dramatickou tvorbou i ostatní uměleckou a kulturněpolitickou činností spoluvytvářel v poválečném desetiletí proces podřizující divadlo, literaturu a umění vůbec normativním představám komunistické ideologie. V prorežimně tendenčních hrách akceptoval tematické i formální postuláty tzv. budovatelské dramatiky. Poetiku výrobního dramatu předznamenávají: Láska ze všech nejkrásnější a lidová veselohra ze života pracujících Krčma na břehu. Řadí se sem i pokus o současnou psychologickou hru Není pozdě na štěstí. Autorovo etické selhání dokumentuje hra Pařeniště, inspirovaná komunistickými procesy s Miladou Horákovou a Závišem Kalandrou. V dramatech z posledních let života se Burian odklání od aktuální tematiky k méně ožehavým otázkám citových vztahů současníků (Ani láska není sama, Dálky). Výjimku tvoří hra Proč žiješ, Václave Řího?, která líčením „přehmatů“ z raných 50. let a jejich pozitivního překonávání korespondovala s oficiální ideologií, využitím tradičnějších psychologických postupů i kompozičních metod však již zůstala stranou hlavních vývojových proudů. – Burianova prozaická díla reflektují zážitky z koncentračních táborů a posledních dnů války (Osm odtamtud); autobiografický, subjektivně konfesijní ráz má autorova lyrickoepická básnická skladba Jeden ze všech.

Emil František Burian zemřel 9. 8. 1959 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře