Dnes uplyne 25 let od úmrtí dramatika Miloslava Stehlíka

Miloslav Stehlík – dramatik a režisér, se narodil 2. 4. 1916 v Milovicích nad Labem. Jeho ženou byla herečka Věra Budilová (1930–99), hercem je i syn Milan Stehlík (* 1944). – Stehlík pocházel z rolnické rodiny. Klasické gymnázium začal studovat v Hradci Králové (kde také hrál ve studentském ochotnickém spolku), později přešel na klasické gymnázium v Praze. Po maturitě (1936) studoval rok na dramatickém oddělení konzervatoře v Praze a zapsal se také ke studiu estetiky a historie umění na FF UK, studia však nedokončil. V letech 1937–39 absolvoval vojenskou službu. Během okupace působil jako herec a režisér ve Valdenově společnosti, Středočeské činohře, Nové české scéně. Od roku 1944 do konce války pracoval v hospodářství v rodné vesnici. Po válce byl jedním ze zakládajících členů Realistického divadla v Praze (1945), ve kterém pak působil jako herec a roku 1946 také debutoval jako dramatik hrou Vesnice Mladá. V letech 1949–51 byl ředitelem a režisérem Městského divadla pro mládež v Praze. Po ročním studijně pracovním pobytu na Ostravsku byl režisérem Divadla J. K. Tyla v Plzni (1952–53), poté dramaturgem činohry Národního divadla (1953–54 a 1969–76) a dramaturgem a režisérem Divadla na Vinohradech (1955–66), pro které napsal řadu her a dramatizací. V mezidobí 1967–69 byl redaktorem Zemědělských novin. Do důchodu odešel v roce 1976.

Přispíval do periodik: Květy, Divadlo (1960 zde hra Tygří kožich), Nový život, Plamen, Květen, Literární noviny, Rolnické hlasy, Lidová demokracie aj. Je autorem scénářů k filmům Mordová rokle (1951, r. Jiří Slavíček, sc. + Jiří Slavíček, Mojmír Drvota ), Plavecký mariáš (1952, sc. + Josef Neuberg, František Vlček, Jan Morávek, r. Václav Wasserman) Procesí k Panence (1961, r. Vojtěch Jasný), Dívka se třemi velbloudy (1967, sc. + Václav Krška, r. Václav Krška). Čs. rozhlas vysílal rozhlasové úpravy jeho her Mordová rokle (1949) a Nositelé řádu (1954), rozhlasové hry Intonace aneb Ptačí zob (1964) a Linka důvěry (1966). Pro Čs. televizi napsal hry Sny a požáry (1959, r. Jiří Bělka), Zrzek (1967, r. Věra Jordánová) a pět ze šesti dílů seriálu Hostinec U koťátek (1971, r. Evžen Sokolovský). Televizní podobu dal Stehlík také svým divadelním hrám: Mordová rokle (1956, r. Jiří Bělka, 1970, r. Václav Hudeček, sc. Miloš Smetana), Vesnice Mladá (1958, r. Jan Matějovský), Matušovci (1958, r. Jiří Bělka, podle hry Nositelé řádu), Jarní hromobití (1959, r. Jaroslav Novotný) a O korunu a lásku (1962, r. Jaroslav Novotný). Pro televizi dále upravil prózy Antona Semjonoviče Makarenka (Začínáme žít, 1956, r. Jan Valášek), Dmitrije Furmanova (Píseň o Čapajevovi, 1958) a Gustava Flauberta (Paní Bovaryová, 1960, r. Eva Sadková).

Stehlík patřil k těm mladým českým spisovatelům, kteří od poloviny 40. let usilovali – ve službách komunistických ideálů – o vznik děl zachycujících a iniciujících proměnu člověka a společenské reality. Debutoval realistickou divadelní hrou Vesnice Mladá, zasazené do období první světové války. Z vesnického prostředí poté čerpá i ve své trojdílné dramatické „kronice“: vykreslil v ní diferenciaci a tříbení charakterů za druhé světové války v konfrontaci s okupanty (i později často inscenovaná Mordová rokle), v letech poválečných a za kolektivizace, v boji proti „zpátečníkům“ a „kulakům“ (Jarní hromobití, Vysoké letní nebe). Jeho divadelní hry spoluutvářely poetiku schematické kolektivistické literatury, pokoušející se spojit tradici realistického vesnického dramatu s aktuálním tématem a představou o „uvědomovací činnosti umění“; běžnou dobovou produkci poněkud překračovaly autorovou znalostí divadelní a dramatické techniky a také jeho snahou o psychologizaci konfliktů a postav. Na státní objednávku vzniklé drama Nositelé řádu bylo nejen posledním českým dramatem výrobně-budovatelským, ale dílčí kritičností současně znamenalo také jednu z prvních polemik s apologetičností děl hlásících se k socialistickému realismu. Příběh o chybujícím předáku hornické úderky je postaven na konfliktu mezi budovaným novým společenským řádem a „selhávajícími individui“, která dosud ještě k tomuto řádu nedozrála; autor zde zproblematizoval obraz i takových postav, jež dosud byly závazně zobrazovány jako kladní hrdinové. Politická aktuálnost tématu a ideologičnost určovala také Stehlíkovu tvorbu veseloherní a satirickou, vysmívající se zejména lidem s protisocialistickým zaměřením, marně očekávajícím návrat starých časů, ať jsou to vesničtí kulaci (Selská láska) nebo střední vrstvy ve velkoměstě (Tygří kožich). Tragikomický tón, zákonitě však ústící do idylického závěru, charakterizuje hru o situaci vesnické kapely v době, kdy se rušily kapelnické živnosti (Hej, pane kapelníku!). Dětem a mládeži Stehlík věnoval pohádku Perníková chaloupka a agitku z hornického prostředí Černí rytíři. – Tematicky se Stehlíkova původní tvorba nemění ani v 60. letech, částečně však v ní již zaznívá zklamání příslušníka budovatelské generace z rozporu mezi společenskými ideály a životní realitou: tak je tomu v dramatické reportáži z prostředí ostravských vysokých pecí O korunu a lásku i ve hře o rozpadu brigády socialistické práce a rozkladu rodiny její vedoucí Konečně marná sobota. – Značnou část Stehlíkovy tvorby tvoří dramatizace a úpravy, především sovětských autorů (v 50. letech Anton Semjonovič Makarenko, Alexandr Nikolajevič Ostrovskij, Antonín Zápotocký; později Gustav Flaubert, Dmitrij Furmanov, Michail Alexandrovič Šolochov, František Ferdinand Šamberk, Jean- Baptiste Molière, Václav Štech, Emin Victor Car). Na motivy Johna Steinbecka vznikla hra Grandlehárna (Lehárna grandů) oslavující lidi na okraji společnosti.

Miloslav Stehlík zemřel 15. 8. 1994 v Benešově.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz