Dnes uplyne 45 let od úmrtí spisovatelky Leontiny Mašínové

Leontina Mašínová, prozaička, autorka literatury pro děti, se narodila 16. 3. 1882 v Plzni. Otec byl lékárníkem, rodina žila v Plzni, Praze (1884–88) a ve Zbraslavicích na Kutnohorsku. Po otcově smrti (která na Mašínovou hluboce zapůsobila stejně jako později sebevražda devatenáctiletého bratra) se rodina přestěhovala do Kutné Hory (1891), kde Mašínová absolvovala povinnou školní docházku (nejprve ve škole církevní, poté veřejné) a od roku 1898 studovala na klášterním učitelském ústavu voršilek. Po maturitě (1902; zkoušku pro měšťanské školy absolvovala 1911) učila dva roky v Hrubém (Velkém) Jeseníku u Nymburka, pak v blízké Loučeni a v letech 1909–23 jako odborná učitelka v Pečkách u Kolína, kde zahájila svou loutkářskou, literární a osvětovou činnost. Mezitím v zimě 1919/20 působila v plebiscitní komisi na Těšínsku a ve školním roce 1920/21 učila v Liptovském Mikuláši na měšťanské škole Živeny. Od roku 1923 působila v Lázních Bělohrad, kde trvale žila od roku 1925 až do své smrti (1930 byla ze zdravotních důvodů předčasně penzionována). Za války byla sledována gestapem a roku 1942 vyslýchána. Těsně po válce onemocněla celkovou sepsí a strávila devět měsíců v čáslavské nemocnici. Od svého penzionování se věnovala literární tvorbě, studiu a cestám do míst děje svých historických románů (kromě cesty po Francii 1929 navštívila 1957 Polsko, 1963 NDR, 1967 Bethlehem v Pensylvánii, kde jí Moravian College udělila čestný doktorát za knihu Moravané).

Publikovala v Úhoru (od počátku 20. let pracovala ve Společnosti přátel literatury pro mládež), v dětských časopisech a přílohách deníků Lidové noviny (1932 zde na pokračování veršovaný příběh pro děti Honzův automobil), Právo lidu, Venkov, v učitelských časopisech Časopis učitelský, Učitelské noviny a v regionálním tisku, od 30. let pak jako aktivní členka Českobratrské církve v periodikách Český bratr, Jednota bratrská, Kostnické jiskry, Růžový palouček aj. V příloze časopisu Loutkář (r. XIX, 1932-33) publikovala loutkovou hru pro děti Kašpárek a žebříček. Na začátku 70. let vysílal Čs. rozhlas Lásky Jana Krumpholze (1971, dram. Donát Šajner, próza ze sb. Čarovná zahrada) a Janíkova mladá léta (1972, dram. Zdeněk Svoboda, podle románu Mladá léta Jana Amose). Z prací, které zůstaly v rukopise, je pozoruhodný obsáhlý slovník synonym.

Mašínová debutovala nenáročnými pohádkovými hrami pro loutky, v nichž však osvědčila porozumění pro dětské vnímání světa a smysl pro čistý a poetický jazyk. Stejné rysy mají i její četné knížky pro nejmenší především s přírodní tematikou; výchovná a vzdělávací tendence v nich obsažená je skrytá ve vtipném a rytmickém verši, blízkém básním Josefa Kožíška a lidové poezii. S přibývajícími tituly ztrácely však tyto drobné básničky svou originalitu a svěžest a Mašínová se stále více orientovala na pohádky, historické povídky a knihy s autobiografickými prvky. Z nich vyniká vzpomínková próza Uletělo jaro, která zobrazením Prahy z konce minulého století a života v ní má cenu i kulturněhistorickou. Starším dětem jsou určeny sbírky pověstí, které jsou převyprávěním autorkou sebraných látek i pověstí z kronik, cizích sbírek a pozůstalostí. Další oblastí autorčina zájmu, které dala výraz svými romány pro dospělé, jsou české náboženské dějiny, hlavně období reformace a jednoty bratrské: Milíč z Kroměříže, Hořící sloup s hlavní postavou Václava Budovce, a především trilogie o J. A. Komenském Nesmrtelný poutník, k jejímuž napsání přistoupila po dlouholetém studiu historického a archivního materiálu, reálií i jazyka a v níž vyvrcholilo její vypravěčské umění. Lpění na výsledcích bádání bez koncepčního výběru, na detailu i časté dějové odbočky však oslabují kompoziční stavbu díla, brání komplexnímu zobrazení osobnosti a jejího zápasu a trilogii žánrově posouvá až k historické kronice nebo fresce.

Leontina Mašínová zemřela 10. 2. 1975 v Lázních Bělohrad.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz