Dnes uplyne 55 let od úmrtí básníka Václava Hraběte

Václav Hrabě – syn zaměstnance ČSD, se narodil 13. 6. 1940 v Příbrami, mládí prožil v Lochovicích na Berounsku, kde je také pohřben. Maturoval na jedenáctileté střední škole v Hořovicích (1957), zde se též na hudební škole učil hře na housle, klarinet a saxofon, a také komponovat. Se studentskými hudebními soubory i koncertoval (Reduta, Olympik aj.). Do roku 1961 studoval češtinu a dějepis na Vysoké škole pedagogické v Praze, absolvoval v roce 1963 státní závěrečnou zkouškou a ročníkovou prací o poezii Jiřího Šotoly. Po návratu z vojenské služby (1963) působil v Praze jako pomocný dělník, knihovník v Městské lidové knihovně a vychovatel v učňovském středisku v Praze – Vysočanech; byl rovněž lektorem poezie v časopise Tvář. V roce 1964 zaměstnanec poetické kavárny Viola, na podzim téhož roku se stal učitelem na ZDŠ v Praze 5. Zemřel nešťastnou náhodou na otravu kysličníkem uhelnatým.

Debutoval v roce 1962 v časopise Univerzita Karlova a ve vojenských periodikách Zápisník a Československý voják; básněmi i publicistikou dále přispíval mj. do Tváře (zde též reportáže) a Divokého vína. Jeho verše byly recitovány ve Viole (1966), v Malém divadle hudby a poezie v Brně (1967). Za svého života knižně nepublikoval, všechny soubory byly jednotlivými editory sestaveny posmrtně a podle různých hledisek. Po Hrabětově smrti byly jeho verše publikovány v Divokém víně, sporadicky i v časopisech dalších, v letech 1965–1967 se staly podkladem poetického pásma Stop–time litvínovského Docela malého divadla (1967 vyšlo též jako bibliofilie). Některé Hrabětovy texty byly zhudebněny Milanem Dvořákem, v 70. a 80. letech byly Hrabětovy verše zhudebňovány častěji, především Vladimírem Mišíkem (mj. LP Pár tónů, které přebývají, 1989). Ostravské studio České televize natočilo o V. Hrabětovi dokumentární film Zemřel mlád 24 let (2000, r. Lenka Cingrošová).

Více než osmdesát básnických čísel Hrabětovy umělecké pozůstalosti (i jediná dochovaná povídka Horečka) je výrazem generačního pocitu doby. Základními inspiračními zdroji jsou dvacetiletému autorovi intenzivně vnímaný osobní prožitek (milostné naplnění i rozchod s milou, přátelství, vojenská služba) a jazz. Autentičnost prožívání skutečnosti je podložena bluesovou dikcí volného verše. V tematické rovině je pak zdůrazněna nesouhlasným postojem k měšťácké pseudomorálce, který je někdy doprovázen provokujícím gestem: protikladnou hodnotou je zde vědomě riskantní otevřenost pocitového světa jako jediná možná alternativa autentického života Hrabětova lyrického subjektu. To vše, spolu se zpívanou podobou některých textů, stojí v základech velké čtenářské obliby Hrabětovy poezie v 70. a 80. letech.

Václav Hrabě zemřel 5. 3. 1965 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz