Dnes uplyne 75 let od narození spisovatelky Maxi Marysko

Maxi Marysko – vlastním jménem Maxima Marysková, se narodila 7. 5. 1945 v Praze. Dcera hudebníka a básníka Karla Maryska a Květy Maryskové (* 1919, roz. Koudelkové), překladatelky z angličtiny, vnučka Jaroslava Koudelky (1891–1967), novináře, autora politických statí, novinářských příruček, cestopisů a románu Pán na České řece (1946). ZŠ a SVVŠ vychodila Marysko v rodišti a po maturitě (1963) začala studovat na FF UK španělštinu a rumunštinu, po roce však přestoupila na obor angličtina a italština. V roce 1968 studium přerušila a začala pracovat jako pomocná asistentka v bibliografickém oddělení Ústavu jazyků a literatur ČSAV; absolvovala až v roce 1972 diplomovou prací Cesty Daniela Defoea (PhDr. 1977 na základě přepracované diplomové práce.) V bibliografické práci pokračovala i po převedení pracoviště do Ústavu pro českou a světovou literaturu (1971). V roce 1976 přešla do Státní knihovny ČSR (nyní Národní knihovna ČR) a ve zdejším oddělení doplňování zahraniční literatury působila až do konce života.

 Ačkoli Marysko psala už od dětských let, publikovat začala až v roce 1992, a to knižně. Ukázky z jejích próz uveřejnil časopis Tvar.

 V první polovině 90. let Marysko vydala v rychlém sledu několik próz napsaných v předchozích dvou desetiletích. Tyto slovesně kultivované a vypravěčsky obratné romány (Cesty růžových kurýrů, Milý Danieli…) a novely (Císařský lov) jsou časově, některými reálnými údaji, událostmi a rekvizitami situovány do počátku 18. století. Dějinný rámec se zde však stává pouhým odrazištěm k volnému, barvitému fabulování, v němž se autorka až s mužskou zálibou upíná k tajemným a převážně dramaticky vyhroceným vztahům mezi postavami, ústícím často v souboje a nemilosrdné zabíjení, k nebezpečným až hrůzostrašným situacím a dějům, dále pak k riskantním politickým intrikám, a zejména k nelítostnému lovu policie na špiony a provinilce proti zákonu i vyšším zájmům. Takto vypravěčsky instrumentované prózy vcelku nabývají povahy poutavého pseudohistorického čtiva a ve shodě s tím se žánrově ocitají v poloze dobrodružné anebo kriminální literatury či dokonce thrilleru. Navzdory tomu se v nich vposledku ozývá závažnější nadčasová, pesimisticky až nihilisticky akcentovaná problematika: nepřekonatelnost lidského osamění, špinavost politiky i proradnost dějin, bezmoc člověka vůči osudu, marnost jeho zápasu se zlem a jeho stálé úsilí o spravedlnost. Solitérsky i kuriózně působící tvorba Marysko navazuje v zásadě na dumasovský typ epiky, svým šerosvitem a tíživou atmosférou je však spřízněna i s beletrií Jaroslava Durycha, volností fabulace rozvíjené na historickém základu s kukaňovskou trilogií Vladimíra Neffa a dějinnou skepsí s romány Jiřího Šotoly. Ve svěže napsané monografii Karel Marysko z poloviny 90. let Marysko podala výstižný, leč rámcovitý portrét svého otce jako literáta i člověka, výrazně odlišného od jejího životního postoje i pojetí tvorby.

Maxi Marysko zemřela 15. 9. 2000 v Praze. Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz