Dnes uplyne 225 let od narození historika a jazykovědce P. J. Šafaříka

Pavel Josef Šafařík se narodil 13. 5. 1795, pocházel z rodiny evangelického kazatele. V letech 1805 – 10 studoval na gymnasiu v Rožnavě a v Dobšiné, od roku 1810 na evangelickém lyceu v Kežmarku. Rok zde působil jako vychovatel a roku 1815 odešel přes Prahu (navštívil zde Dobrovského) na univerzitu do Jeny; tam studoval teologii, ale kromě toho filosofii, filologii, historii, přírodní vědy. Živě se zajímal o literaturu: překládal Schillera a Aristofana, zabýval se lidovou slovesností a otázkami prozodickými a estetickými a už v Jeně si vytyčil velký program zpracovat dějiny jazyků a literatur slovanských národů. Roku 1817 se vrátil přes Prahu a Vídeň do Bratislavy a po prázdninách přijal opět vychovatelské místo. Spřátelil se s Františkem Palackým a společně studovali estetické otázky, neuspokojeni současným stavem české básnické tvorby; jednu z cest k zvýšení její úrovně spatřovali v zavedení časomíry.

V letech 1819 – 33 působil Šafařík jako profesor humanitních předmětů na srbském pravoslavném gymnasiu v Novém Sadě a byl jeho prvním ředitelem. Za nepříznivých podmínek rozvíjel studium slovanských národů, jejich jazyka a literatury, publikoval řadu vědeckých prací, přinesl množství nových poznatků, které se snažil i kriticky prověřovat. Sledoval myšlenku jednoty jazyka a kultury slovanských národů, historicky a teoreticky odůvodňoval požadavek jejich celistvosti a československé jednoty; zároveň však stále uplatňoval zřetel ke konkrétní odlišnosti jednotlivých slovanských národů a jejich jazyka a kultury. Jeho práce byla posilou i v buditelském úsilí českých a slovenských obrozenců. Roku 1833 se přestěhoval s rodinou do Prahy a věnoval se vědecké práci. Stal se redaktorem Světozora, cenzorem beletrie, redaktorem ČČM, kustodem, knihovníkem a nakonec ředitelem Univerzitní knihovny. Byl jmenován mimořádným profesorem slovanské filologie na pražské univerzitě, ale přednášek se vzdal ve prospěch F. L. Čelakovského.

Nejvíce pozornosti věnoval v Praze studiu staré české literatury a mluvnice a studiu starých památek slovanské kultury (Slovanské starožitnosti).

V roce 1848 působil i veřejně: s Palackým byl předsedou Slovanského sjezdu, usiloval zachovat umírněný postoj vůči vídeňské vládě, háje austroslavistický program.

Šafaříkova vědecká činnost, rozvíjená s velkou osobní obětavostí a skromností, se snažila v duchu obrozenských snah ukázat bohatou minulost slovanských národů a posílit tím ideu slovanské vzájemnosti i nový rozvoj jejich kultury a celého národního života. Byl jedním ze zakladatelů nového vědného oboru, slavistiky. Svým dílem a vlivem přesahoval v mnoha směrech okruh české literatury i okruh českého národního života; zvlášť významně působil na formování slovenského národa a literatury. Zasloužil se o rozvoj české literatury i přímo. Hned na počátku své činnosti jako básník (Tatranská múza s lýrou slovanskou) vyjadřující už některé rysy nového životního pocitu mladé generace, dále poukazem na lidovou poezii jako na jeden ze zdrojů umělecké tvorby. Svým příspěvkem prozodickým (Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie, společně s F. Palackým) pomohl k rozrůznění české básnické tvorby a k vytvoření estetického programu spojujícího literaturu aktivněji s národním zápasem. I v pozdějších letech přinesl mnohé cenné poznatky o minulosti české literatury (i literatur slovanských).

Pavel Josef Šafařík zemřel 26. 6. 1861 v Praze.