Eliška Horelová (rozená Nováková) – prozaička, básnířka, autorka knih pro děti a mládež, se narodila 23. 5. 1925 v Cerhenicích. Otec byl státní zaměstnanec, matka učitelka. Dětství prožila Horelová v jižních Čechách. Roku 1946 maturovala na učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Vyučovala na základních školách ve Středočeském kraji a současně studovala český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě v Praze, poté pedagogiku a psychologii na Filozofické fakultě UK (PhDr. 1952). V roce 1956 nastoupila do nově založeného Ústavu pro další vzdělávání učitelů (později Krajský pedagogický ústav), kde vedla kabinet mimoškolní výchovy. Roku 1959 přešla jako odborná pracovnice v oboru teorie výchovy do Výzkumného ústavu pedagogického a v roce 1963 se stala odbornou asistentkou na katedře pedagogiky Filozofické fakulty UK. Kandidátskou práci Vzory a ideály jako prostředek formování osobnosti žáka staršího školního věku měla možnost obhájit až s dvacetiletým zpožděním v roce 1990 (CSc.). Od roku 1983 se věnuje výhradně literatuře.
Odborné
práce publikovala Horelová v časopisech Vychovatel, Pedagogika, Čs.
psychologie a Sociologický časopis (podílela se rovněž na akcích Společnosti
přátel knihy pro mládež, tj. čs. sekce IBBY). Publicistické
a beletristické texty příležitostně tiskla od poloviny 50. let
v periodikách: Rudé právo, Mladá fronta, Práce, Lidová demokracie, Květy, Host do domu, Tvorba aj.; od 70. let zvláště ve Světě práce, Svobodě, Literárním měsíčníku, Vlastě; v 90. letech ve
Svobodném slově, Mladé frontě, Zlatém máji aj.
Pro rozhlas upravila svou prózu pro mládež Stěhovaví ptáci (1975; přeprac.
1978), která byla zpracována rovněž televizí (1975, režie Pavel Kraus).
V roce 1976 byla uvedena rozhlasová hra Nedělní jízdy. V Čs. televizi byly
inscenovány také prózy Štěstí má jméno Jonáš (1986) a Pojď, dáme sbohem
žízni (1988, obě režie Libuše Koutná).
Horelová debutovala v první
polovině 60. let básnickou sbírkou Stojím na červenou, v níž prozaizovaným
a sdělným veršem vyslovila osobní bolestnou zkušenost (smrt otce)
i své etické kredo bytostné angažovanosti; glosovala morální defekty
současníků, zvláště lhostejnost a netečnost. Autorčin ideál činorodosti
a solidarity se posléze vtělil do dětských postav, z jejichž
podnikavosti učinila zdroj živých příběhů, nejednou dobrodružného rázu. Také
díky tomu, že v rámci stylizace spontánního dětského vypravěče
v první osobě dokázala uplatnit znalost různých věkových kategorií
a cit pro svéráznost myšlení a řeči, jsou její prózy schopné upoutat
čtenáře, kterému jsou určeny. Zřejmý je rovněž záměr výchovný, zdůrazňování
hodnot, jako jsou čest, solidarita, odvaha, odpovědnost, obětavost, láska
k přírodě a její ochrana (Jarda Samorost).
V románové trilogii Zdivočelá voda, Strhané hráze a Potopa zachytila
autorka z pohledu třináctiletého hocha dramatické dění let 1938–39.
Obdobně evokuje i próza Čas ohně, čas šeříků sklonek války, jak se odehrál
v Českých Budějovicích. Próza Kluci ze zabraného zase vypráví
o chlapeckém dobrodružství prožitém v prostoru na Sedlčansku, který
byl nacisty roku 1942 přeměněn ve cvičiště SS.
Dětská perspektiva, odlehčující humor a důraz na pozitivní hodnoty
všednodennosti charakterizuje i prózy ze současnosti, jejichž příběhy těží
z prostředí rodinného, školního i z prázdninových příhod
a prožitků. Psychologicky komplikovanější zápletku obsahuje novela Nemožná
holka, v níž se dospívající hrdinka musí vyrovnat s poznáním, že byla
svými rodiči osvojena, a prožít krutou deziluzi při setkání se svou
skutečnou matkou, těžkou alkoholičkou. Román Fretka nastoluje aktuální téma
šikanování, zneužívání a manipulace mezi mládeží.
V 80. letech projevila Horelová schopnost oslovit i děti předškolního
a raně školního věku (Znáte Tománka?, Tománek je rád na světě, Michalka
a Julián, Dana a Niki Lauda). V 90. letech se obrátila ke svému
východisku – k osobní výpovědi veršem (Jdem pískem času).
Eliška Horelová zemřela 30. 8. 2015 v Praze.
Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz