Dnes uplyne 120 let od narození básníka Vítězslava Nezvala

Vítězslav Nezval – básník, a to i v tvorbě pro divadlo, v próze, překladu, knihách pro děti a esejistice; průkopník, vykladač a obránce moderní poezie a umění i fantazie v nich; ve 20. letech spolutvůrce poetismu.

Vítězslav Nezval se narodil 26. 5. 1900 v Biskoupkách (u Moravského Krumlova). Gymnázium navštěvoval v Třebíči, odkud 1918 narukoval, ale záhy byl vyreklamován. Po maturitě si jeden semestr zapsal práva na brněnské univerzitě, už na jaře 1920 však přešel na FF do Prahy, kam ho přilákaly přednášky F. X. Šaldy i probuzený zájem o literaturu. Jeho lidský i tvůrčí vývoj v raném období ovlivnilo osobní setkání s J. Mahenem, z četby jej upoutaly Macharovy Konfese literáta, na Nezvalovu vlastní tvorbu však nejvíce zapůsobili K. Hlaváček, O. Březina, J. Deml, J. A. Rimbaud, G. Apollinaire a zejména Čapkovy překlady francouzské poezie (1936 k nim napsal proslulou předmluvu). Zvlášť vřelé přátelství ho poutalo s K. Teigem a J. Wolkerem, s nimiž také spolupracoval v rámci sdružení Devětsil. V letech 1924-25 vstoupil do zaměstnání jako tajemník redakce Masarykova naučného slovníku a v sezoně 1928/29 působil jako dramaturg Osvobozeného divadla. Odezvu v Nezvalově díle zpravidla našly jeho četné cesty do zahraničí: návštěva Francie, Monaka a Itálie inspirovala sbírku Sbohem a šáteček a román Monako, účast na všesvazovém kongresu spisovatelů v Moskvě zrodila prózu Neviditelná Moskva, pobyt v Paříži zase knížku Ulice Gît-le-coeur, poválečné cesty do sovětského svazu vedly k cyklům ve sbírkách Veliký orloj a Nedokončená. Významná je však zejména jeho první návštěva Francie, na níž se seznámil s A. Bretonem a dalšími surrealisty, což ho podnítilo k založení obdobné české skupiny. Ve 30. letech se podílel na protifašistické aktivitě, za války byl krátce vězněn. 1945 potřetí vstoupil do zaměstnání a do roku 1951 řídil filmový odbor na ministerstvu informací. Podílel se na činnosti spisovatelských i filmových institucí, kde prosazoval socialistickou, politicky usměrňovanou orientaci umělecké tvorby, ale současně také obhajoval její různorodost a uměleckost proti vulgarizujícímu redukcionismu.

První verše otiskl roku 1919 v třebíčském studentském časopise Svítání. Ve 20. letech publikoval v periodikách Host, Disk, Pásmo, Nová scéna, Kmen, Rozpravy Aventina, ReD, Odeon, Trn, Sršatec, Tvorba, Rudé právo aj. Ve 30. letech přispíval do časopisů a novin Panoráma, Volné směry, Doba, Život, Lidové noviny, Haló noviny, Levá fronta aj. Po roce 1945 se Nezvalovými hlavními publikačními orgány staly Literární noviny, Nový život, Kultura (zde paměti Z mého života), Výtvarná práce, přispíval však též do brněnského Bloku a dále do Varu, Kulturní politiky, Mateřídoušky aj. Byl autorem několika realizovaných scénářů k filmům němým (Podskalák, Varhaník u sv. Víta) i zvukovým (Za tichých nocí), spolupracoval na námětech, scénářích, případně textech písní k filmům G. Machatého (Erotikon, Ze soboty na neděli) a V. Vančury (Na sluneční straně, Před maturitou). Podle jeho předlohy byl natočen film Valerie a týden divů. Psal i baletní libreta, rozhlasové scénky, pásma, dramatizace a hry (Veselohra s dvojníkem, Jan Pařížský, Sláva a tajemství Zlaté uličky).

Nezvalovo dílo lze zhruba rozvrhnout do tří tvůrčích období. První ve 20. letech a v prvé polovině let 30. se odehrávalo ve znamení poetismu, poté udával tón N. pracím surrealismus a pod druhé světové válce v něm převládlo směřování k zpolitizované tvorbě v duchu socialistických idejí. Rozvinutí básnické obraznosti na asociativním principu, jenž překvapivými spojeními rozbíjel ustálenou představu o logické výstavbě básnické výpovědi, tvořilo spolu s pojetím poezie jako hry a využíváním forem lidové zábavy a folklorních žánrů jednu složku N. poetistického tvůrčího úsilí. Druhou naplňovaly náročněji koncipované vážné básně nesené snahou zachytit s pomocí uvolněné fantazie svět jako neustálý pohyb a změnu. Zatímco první postup převažoval ve sbírkách drobné lyriky (Básně na pohlednice, Nápisy na hroby, Hra v kostky aj.), druhý se naplno rozvinul v lyricko-epických skladbách apollinairovského typu (Podivuhodný kouzelník aj.) a posléze i v dílech, kde poetistická obraznost se stala osnovou velkých syntetizujících skladeb širokého čtenářského dosahu (Akrobat, Edison; spolu s dalšími skladbami menšího rozsahu vytvořily sbírku Básně noci). Poetismus vyprovokoval také vznik nového typu básnické sbírky, kdy se součástí jejího lyrického účinu stala grafická podoba a obrazný doprovod (Pantomima). Poetistická hravost přetrvávala v N. verších i v prvé polovině 30. let (Zpáteční lístek), zároveň se ale začal vyskytovat analytický prvek a s ním i sociálněkritické tóny (Skleněný havelok, Pět prstů). Surrealistické postupy ve 30. letech nevyčerpaly cele N. tvořivost; jejich univerzálnost nejprve narušily sociální motivy v pseudonymem krytých verších (52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida) a pak projevy citové účasti při nemoci matky (sbírka Matka Naděje). Básnická reakce na ohrožení republiky nacistickým Německem a událostmi kolem Mnichova znamenaly i umělecky motivovaný rozchod se surrealismem (Pět minut za městem, Historický obraz). V poválečných básních se pokoušel sladit pozůstatky avantgardních postupů s idylickým pojetím socialismu a s dobovými, z politických axiomů odvozenými normami. Nejvíce poplatné jim byly poemy Stalin, Zpěv míru a Z domoviny.

N. sporé ranější prozaické pokusy vyústily ve 30. letech v sérii románů inspirovaných evropským moderním románem. Jsou zpravidla vystavěny na autobiografické osnově, vyznačují se oslabenou příběhovostí, soustřeďují se na psychické pochody, zejména na ty, jež podněcují lidskou tvořivost a imaginaci (Kronika z konce tisíciletí, Pan Marat, Jak vejce vejci, Řetěz štěstí), evokují zážitky z dětství (Dolce far niente), komentují dojmy z cest a zachycují kulturněpolitické ovzduší cizích zemí a rozvíjejí v knihách pro mládež dětskou představivost a fantazii (Anička skřítek a Slaměný Hubert).

Nezvalova dramatika se v raném poetistickém období omezovala na drobné lyrické skladby, většinou jen knižní, a na experimenty kombinující několik druhů uměleckých projevů. Ve 30. letech básník jednak adaptoval klasické předlohy (Schovávaná na schodech, Manon Lescaut aj.), jednak psal původní komedie, v nichž nesložitý děj se vyjevuje prostřednictvím svěžích poetických dialogů a hovorové plynulosti jazyka (Milenci z kiosku, Loretka). Jediné poválečné drama využívá antického hexametru k patetickému varování před zkázou civilizace atomovou válkou (Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou).

Jako překladatel se především orientoval na duchovně spřízněné básníky (E. A. Poe, J. A. Rimbaud, S. Mallarmé, Ch. Baudelaire, aj.) nebo osobně známé a blízké autory (D. Gabe, P. Neruda).

N. esejistika sloužila k programovým výkladům avantgardní poetiky nejprve poetistické (Falešný mariáš aj.), pak surrealistické (Surrealismus v ČSR) i k objasňování vlastních tvůrčích postupů (Chtěla okrást lorda Blamingtona). Vyhraněný osobní vklad tvoří rovněž významnou hodnotu N. interpretací českých i evropských básnických směrů od symbolismu po poetismus a pojednání o jejich domácích i zahraničních protagonistech (Moderní básnické směry), právě tak jako nedokončené vzpomínkové knihy na osobnosti a děje české avantgardy (Z mého života) a exkurzů do literární (Wolker, Josef Čapek), a zejména výtvarné esejistiky (Svět Henri Rousseaua, Štyrský a Toyen, Antonín Slavíček, Rudolf Kremlička).

Vítězslav Nezval zemřel 6. 4. 1958 v Praze.

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998