Dnes uplyne 100 let od narození básníka Jiřího Karena

Jiří Karen – vlastním jménem Ladislav Podmele, se narodil 11. 6. 1920 v Litomyšli. Jeho otec byl švec. Karen navštěvoval obecnou školu v Nových Hradech, vyučil se knihkupcem v Kladně a Vysokém Mýtě a pracoval jako knihkupecký příručí. Od roku 1940 studoval na klasickém gymnáziu v Hradci Králové, v roce 1942 však byl totálně nasazen v Německu (mj. Nordhausen a Magdeburk) a maturoval až roku 1945. V témže roce začal studovat na FF UK historii a filozofii (1949 diplomová práce Problém svobody v díle filozofa Svobody, 2. státní zkouška 1950). Působil jako středoškolský profesor a vychovatel krátce v Boleticích, poté v Ústí nad Labem a na Kladně. Od roku 1954 řídil Kabinet historie a marxismu-leninismu v Ústavu pro další vzdělávání učitelů v Praze a 1962 se stal odborným pracovníkem Výzkumného ústavu odborného školství. Po několika infarktech odešel roku 1976 do invalidního důchodu.

Debutoval v roce 1939 v Jitru a Studentském časopise, za okupace přispíval do ilegálního časopisu Zrcadlo. Dále publikoval v periodikách: Svoboda (Kladno), Studentský časopis, Jitro, České slovo, Akord, Řád, Vyšehrad, Mladá fronta, Pochodeň (Hradec Králové), Květy, Čs. voják, Rudé právo a Literární měsíčník. Pod vlastním jménem tiskl odborné články v časopisech Rodina a škola, Učitelské noviny, Socialistická škola a Společenské vědy ve škole. Publikoval také v esperantu, jehož propagaci se věnoval. V literárních počátcích užíval pseudonymů Vláďa Podhořanský a Jiří Janda.

Od svého pozdního debutu Vteřiny zrání, zahrnujícího verše vznikající v průběhu několika desetiletí, vydal Karen v rychlém sledu řadu sbírek, traktujících v různých variacích téma hledání určujících hodnot života a jeho klíčových momentů. Významné místo v Karenově tvorbě zaujímá evokace zážitků a traumat z války a totálního nasazení i reminiscence na šťastný i rozporuplný věk dětství chápaný jako ideální a léty ztracený rozměr domova. Od oslavy tvůrčí dělnosti, ztělesňované rovnocenně prostými lidmi i mimořádnými kulturními osobnostmi, dospívá Karen postupně k silnému zepičtění, dialogičnosti až dramatičnosti své poezie; výrazem zájmu o postavy umělců se stal básnický životopis Fryderyka Chopina Hledání modrého tónu. V důsledku autorovy životní situace pronikají od konce 70. let do jeho tvorby i motivy nemoci, odchodu z aktivního života a smrti; obdobně se snaží vyslovovat k některým závažným problémům současnosti (ekologie, mezilidské vztahy, odlidštěnost, stres). Přes nostalgickou optiku charakterizuje Karenův přístup k realitě výrazný optimismus a dobově typická tendence k nekonfliktnosti.
V 90. letech šířil nové sbírky, psané v češtině i v esperantu, formou soukromých tisků, resp. xerokopiemi strojopisů. Průřez touto jinak oficiálně nevydanou tvorbou Jiřího Karena přinesl výbor Potichu a šeptem. Karenova poezie je v něm představena jako poezie hledající prostřednictvím naivistické a dekorativní obraznosti harmonii, klid a idylu ve vzpomínkách na dětství i milostných situacích; jen velmi zřídka tento pozitivně laděný pohled na svět ztemňují reflexe stárnutí a času. Z Karenova dlouhodobého zájmu o donkichotskou látku se zrodila sbírka Výpravy Dona Quijota do hlubin lidské duše.
Z pozůstalosti byl pod titulem Kdybych se nevrátil vydán výbor z deníků, dopisů a veršů z doby autorova totálního nasazení v letech 1942–1946.

Jiří Karen zemřel 30. 4. 2000 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz