Dnes uplyne 100 let od narození spisovatele Vítězslava Kocourka

Vítězslav Kocourek – prozaik, básník, překladatel, literární historik a kritik, autor knih pro děti a mládež, se narodil 3. 8. 1920 v Praze.  Jeho otec byl důstojník proviantní služby. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze (1939) studoval Kocourek na Právnické fakultě UK. Studia přerušilo uzavření vysokých škol, poté byl nejprve sportovním redaktorem Národní práce, v roce 1941 úředníkem Českomoravského svazu pro mléko a tuky a od roku 1942 laborantem a sekretářem v inženýrské kanceláři pro technickou chemii. Účastnil se ilegálního odboje, nejprve při Národním souručenství, později ve skupině Předvoj. Po válce byl kulturním redaktorem Rudého práva a souběžně studoval češtinu a filozofii na FF UK (abs. 1950). V letech 1947–1948 byl vedoucím redaktorem časopisu Lidová kultura, od roku 1948 dramaturgem Čs. státního filmu, od roku 1950 redaktorem a od 1956 šéfredaktorem nakladatelství Československý spisovatel; zde řídil edice Ilustrované novely (1956–1958), Humor a satira (1957–1958), Žatva (překladová řada, 1958). Po vynuceném odchodu z nakladatelství, jenž byl důsledkem personálních změn způsobených kampaní proti vydání Škvoreckého románu Zbabělci, působil Kocourek v letech 1959–1964 jako šéfredaktor divadelního a literárního jednatelství DILIA. V letech 1964–1968 vedoucím redaktorem a později zástupcem šéfredaktora Státního nakladatelství dětské knihy (Albatros), kde vedl edici Karavana (1966–68). Roku 1968 se vrátil do nakladatelství Čs. spisovatel: nejprve zde působil jako šéfredaktor, v letech 1970–1971 jako odpovědný redaktor, nakonec jako propagační úředník. Roku 1972 byl z politických důvodů propuštěn a až do odchodu do důchodu 1980 byl korektorem tiskárny Mír (zároveň psal lektorské posudky, anonymně nebo pod jmény jiných autorů, např. Doris Grozdanovičové, která podepsala též několik jeho doslovů).

Publikovat začal od gymnaziálních let v časopisech Studentský časopis, Mladá kultura, od 40. let 20. století pohádky v literární příloze Lidových novin. Dále přispíval do periodik: Dikobraz, Film a doba, Host do domu, Kulturní politika, Lidová kultura, Literární listy, Literární noviny, Národní práce, Plamen, Reportér, Rudé právo, Zlatý máj aj. Pro mládež napsal rozhlasové hry Zimník Jánosze Kovácse (1954, podle Bély Illése), Syn pluku (1955, podle Valentina Katajeva), Zápas o svobodu (1957, podle románu Harriet Beecher-Stoweové Chaloupka strýčka Toma), Poklad na ostrově (1955; přeprac. 1965, podle R. L. Stevensona) a televizní hru Vzpoura na Bounty (1961, spolupráce na scénáři Josef Strnad). Užíval četných pseudonymů a šifer (Catter, Jan Šimek, Jiří Bernard, Václav Hlouček, Psohlavec; rek, V. K.), překlady a adaptace klasických a dobrodružných děl světové literatury publikoval v 70. a 80. letech pod vypůjčenými jmény (Jaroslav Hulák, Miroslav Drápal, Naděžda Slabihoudová).

Kocourkovo dílo charakterizuje značná různost žánrů. Od studentských let uveřejňoval časopisecky lyrické i satirické básně, povídky, pohádky a literární kritiky; jako novinář pak věnoval značnou pozornost také sportu. Krátce po válce spolupracoval na revuích Divadla satiry (největšího ohlasu dosáhl Cirkus plechový) a humor se uplatnil také v jeho další tvorbě. Sbírkou epigramů Ostré drápky navázal na havlíčkovskou tradici a s jemnou jízlivostí zaútočil na konjunkturalismus především v prostředí literárním. Kritický smysl osvědčil Kocourek i ve Sportovních povídkách, ve kterých obrazy negativních důsledků sportovní ctižádosti a jedincova úspěchu přerůstají do psychologických portrétů autorovy generace. Už zde se projevilo rovněž Kocourkovo porozumění pro děti a mládež, jimž od konce 50. let především adresoval svou tvorbu. Adaptoval pohádky ze světového literárního odkazu, převyprávěl historický dobrodružný román Vzpoura na lodi Bounty, přeložil a upravil řadu děl dobrodružné literatury (většinou Karla Maye). Dětem adresoval rovněž poutavou encyklopedii Vesmír, Země, člověk – a my děti a Cizí slova (nejen) pro děti (sazba připraveného vydání byla v roce 1971 rozmetána). Z Kocourkových literárněhistorických prací patří k nejdůležitějším studie o Karlu Poláčkovi a o Thomasi Mannovi; přemluvou či doslovem opatřil řadu děl českých i světových autorů, např. Eduarda Basse, Karla Čapka, Karla Poláčka, Františka Němce, Edvarda Valenty, Jaroslava Žáka, Heinricha Bölla, Thomase Manna. Ve svých literárních kritikách se věnoval především německé a angloamerické literatuře.

Vítězslav Kocourek zemřel 30. 12. 1995 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře