Dnes oslaví 70. narozeniny spisovatel Milan Exner

Milan Exner – básník, prozaik, literární teoretik a estetik, se narodil 9. 9. 1950 v Liberci.

Absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Liberci (1969), poté Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor čeština-němčina (1973). Studium zakončil doktorátem na FF UK (1978). Pracoval jako učitel, vychovatel a profesor na libereckém gymnáziu F. X. Šaldy. Poté vystudoval literární vědu na FF UK v Praze a v roce 1994 začal působit na katedře filozofie Technické univerzity v Liberci. V roce 2000 obhájil na katedře estetiky FF UK disertační práci Estetika archetypu, tamtéž se roku 2004 habilitoval prací Aktanty a nevědomí. V letech 2002–2005 byl ředitelem Centra komparatistiky na FF UK v Praze, v roce 2005 se vrátil na katedru filozofie TU v Liberci.

 ublikoval v časopisech Tvar, Aluze, Česká literatura, Filozofický časopis, Host, Kalmanach, Psí víno, Svět literatury, SvětLIK, Svobodné slovo, Weles, Estetika a v internetovém časopise Dobrá adresa. Překlady jeho poezie vyšly v časopise Montemora a ACM (New York, Londýn), texty publikoval rovněž v internetové antologii české poezie Vrh křídel. Své verše vydal nejprve v samizdatu pod názvem Básně I (1977) a Básně II (1983). Je autorem řady předmluv a doslovů (mj. ke knihám Jiřího Kuběny či J. Klobouka). V edici časopisu Tvar TVARy publikoval rozsáhlou báseň Otec morem nakažených v Kutné Hoře (1994). Vede filozofický seminář Scholé filosofia a své referáty publikuje ve stejnojmenných sbornících.

Polyvalence autorova zájmu stojí za nezvykle různorodými tvůrčími projevy – od básnických sbírek, přes novely, romány až k ryze odborným literárněvědným textům. Zásadním jednotícím momentem autorových uměleckých projevů je jeho vztah k rodišti – Liberci. První prozaický pokus, volný cyklus šesti novel seřazených do dvou svazků (Struktura štěstí, A přece zázrak chtít) mapuje nejčastěji prostřednictvím osobní zpovědi hlavního hrdiny vždy jeden životní příběh, jenž ve zdánlivě všední banálnosti odhaluje touhu obyčejných lidí z maloměsta po prožití hodnotného života v individuálním slova smyslu. Autorův zájem o obyčejné lidské životy a jejich etické či psychologické souvislosti se plně rozvinul v mnohovrstevnatém rozsáhlém románu Svatoušek, ve kterém na pozadí osudu jednotlivce dokumentuje základní proměny a události druhé poloviny 20. století. Podobnou formou vyprávění je komponován také román Oblast stínu, ve kterém je rozpad společnosti raných 90. let paralelou krize manželského vztahu. Etická rovina příběhu, jež je ve většině Exnerových textů trvale akcentována, vyvstává na povrch při odhalování nepravých bolestí a lásek v románu Zoufalství, v němž je vypravěčský part starce v domově důchodců prostupován úvahami o stáří, bezdomoví a potřebě užitečnosti. Proměnou v autorově oblíbeném typu vypravěče v pozici hlavního hrdiny příběhu je novela Lakuna, formálně zpracována jako postmoderní variace Hamletova příběhu.
Dříve než próze věnoval se Milan Exner poezii. Výbor z jeho nezveřejněných lyrických sbírek z let 1973–1978 přinesl soubor Ve slově hlína, později se autor soustředil na rozměrnější cykly ovlivněné brutalitou ruské okupace, obsažené v souboru Poesie Z, mapující tvorbu z let 1976–1982. Exnerova lyrika se proměňuje od pólů hravých persifláží či parodií (Hoch s myší, Kantova růže) až k imaginativním obrazům, ve kterých se nevyhýbá reflexi současné společnosti. Na konci devadesátých let inklinuje především k písňovým formám (ArteMiss) a obrací se na vizualitu a zvukovost slova až směrem k intimním polohám citových vyznání (Onona).
Milan Exner je rovněž autorem teoretických prací z oboru estetiky a literární teorie. V knize Aktanty a nevědomí vychází z Jungovy psychologické teorie archetypu a Greimasovy sémantické teorie epických struktur a na příkladu Goethova Fausta zkoumá literárně teoretickou estetiku archetypu. Až k starořeckým myslitelům se obrací v knize Předplatónské modely vesmíru, ve které se pokouší o kosmologickou typologii s důrazem na mýtus.

Z dalšího díla: Biblické humoresky aneb Mezi mansiony (2014), Faust letí do Nového světa neboli Psí vejce (2011), Macabrogne (2013), Rádlův synovec (2010), Struktura symbolična v pohledu psychoanalytické literární vědy (2009), Čtvrtá návštěva u Smerďakova: pátá divadelní novela (2016), Přímá volba: šestá divadelní novela (2017)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz