Dnes uplyne 100 let od narození básníka a výtvarníka Emila Juliše

Emil Juliš – básník a výtvarník, se narodil 21. 10. 1920 v Praze.  Pocházel z rodiny cukráře. Od roku 1931 žila rodina v Lounech; po smrti otce (1935) byl Juliš nucen zanechat studií na gymnáziu. Vyučil se cukrářem a v podniku rodičů pracoval do roku 1949, 1950 pak jako vedoucí zestátněného obchodu. Později prošel řadou různých zaměstnání: pracoval jako dělník, na státním statku, v ocelárnách i ve velkoobchodě, jako účetní a plánovač v Lounech. Při zaměstnání absolvoval střední ekonomickou školu v Teplicích (maturoval 1963). V roce 1961 se přestěhoval do Mostu. Od roku 1965 zde působil v městském Domu kultury a vzdělávání (mj. založil Klub přátel umění). V roce 1966 přijal místo redaktora v měsíčníku Dialog (Ústí nad Labem), od roku 1968 byl jeho šéfredaktorem. 1970 krátce působil ve stejnojmenném nakladatelství (vedl edici Křižovatky). Po jeho zrušení byl dva roky bez místa. Od roku 1972 pracoval jako plánovač v Povodí Ohře v Mostě, později v tamním Okresním podniku služeb. V roce 1980 odešel do důchodu, od roku 1990 žil v Lounech.

První ukázky své tvorby Juliš uveřejnil v katalogu výstavy skupiny Křižovatka v Praze (báseň Reálie, 1954) a ve strojopisném sborníku Jiřího Koláře a Josefa Hiršala Život je všude (1956). V roce 1956 bylo zakázáno vydání básnické sbírky připravované pro Spolek bibliofilů (název dnes není znám). Další báseň otiskl až v roce 1963 v katalogu Kolářovy výstavy v Liberci. Přispíval do periodik: Výtvarná práce, Průboj (Ústí nad Labem), Plamen, Orientace, Sešity pro mladou literaturu, Květy, Dialog, Literární listy, Kulturní kalendář Mostecka (Most), Program (Ústí nad Labem), dále do samizdatového časopisu Spektrum a po roce 1989 do Literárních novin. V době, kdy nemohl publikovat (do roku 1988), uveřejňoval své sbírky v zahraničí a přispíval do ineditních sborníků Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (1983), Básníci a samotáři (1984, ed. O. Fibich, J. Brixi), Na střepech volnosti (Česká expedice 1987, ed. Z. Hrubý) a do sborníků vydávaných Ludvíkem Kunderou: Zima (1973), Ještě léto (1974), Věci (1974), Volné sebrání 2 (1974), Volné sebrání 4 (1974). V samizdatu otiskl sbírky Caput mortuum (Petlice 1975), Mramor na pálení vápna (1976), Jablko nevrátím květu (Petlice 1981, obsahuje sbírky Caput mortuum, Mramor na pálení vápna a Tiché krátery), Blížíme se ohni (1983), Zóna (1985). Poezií doprovodil samizdatové edice grafik Zdeňka Veselého Nelehké spočinutí (1975), Hra o smysl (1980) a Tady a teď (1984, s tit. Setkání a Hra o smysl, knižně in Hra o smysl).
Za sbírky Blížíme se ohni a Gordická hlava získal v roce 1990 Cenu Jaroslava Seiferta, za soubor Nevyhnutelnosti byla Julišovi udělena Státní cena za literaturu za rok 1996.
Koláže a obrazy vystavoval v Litvínově (1987), Mostě (1988), Ústí nad Labem (1989), Lounech (1995, 1999), Praze (2005), v letech 1970–1972 se účastnil mezinárodních výstav experimentálního umění v Amsterodamu, Stuttgartu, Norimberku, Antverpách, Liverpoolu a Oxfordu. Julišovy texty byly zpracovány v řadě literárních pořadů Českého rozhlasu: Květy života (1993), Sny (1995), Dni a noci (1995), Hra o smysl (1995), Nelehké spočinutí (1997), Lidé-strojky (1997), Jablko nevrátím květu (1997), A léta běží, vážení (1998).

Již od první vydané sbírky Ranská hora, která obrazově těžila z prostředí středočeské krajiny, se Julišova básnická tvorba vyvíjela k tvárnému experimentu, zejména v oblasti grafické. Technika permutace větných celků dávala jeho básním podobu proměnlivého „toku“ významů s vlastní poetickou energií. Uvolněním typografické formy poezie a prolínáním různých básnických textů nutil autor čtenáře k tvořivé vizuální a intelektuální spoluúčasti při hledání smyslu básnického tvaru (Pohledná poezie). Po zklidnění experimentálního úsilí na přelomu 60. a 70. let se Julišův postoj myšlenkově prohloubil, v jednotlivých básních narůstají stopy zápasu o uchopení temných souvislostí světa (Blížíme se ohni) a v krátkých reflexivních útvarech sílí intelektuální prvek (Gordická hlava). Experimentální postupy se do jeho poezie opět vracejí od druhé poloviny 80. let, tentokrát již oproštěné od formální mechaničnosti. Autorův výraz se prozaizuje a fragmentarizuje. Podoby plynoucího textu, v němž vyvstávají ostrůvky významových celků, nabylo jeho dílo ve sbírce Hra o smysl. Dynamický životní pocit vyvolává máchovskou úzkost z vratkosti všech jistot a podrývá sklon k myšlenkové absolutizaci, osvobozuje od strnulosti. Vývojovou dynamiku Julišova básnického díla bylo možné komplexněji zahlédnout až díky souboru Nevyhnutelnosti, který shrnuje autorovy nepublikované texty psané od padesátých do devadesátých let. U nejstarších textů je patrná inspirace civilismem a věcností Skupiny 42, s jejíž poetikou Juliše pojí i mytizující zobrazování městského prostoru. Soubor dovoluje sledovat postupně sílící Julišovu tendenci inspirovat se výtvarným uměním, oddíl Město na půlnoci přináší Julišovy texty vzniklé jako doprovod k lounským fotografiím Jaromíra Funkeho. V obrazech starého Mostu odsouzeného k demolici ve sbírkách ze sedmdesátých let, ale i v pozdějších textech, Nevyhnutelnosti také dobře ukazují Julišovu schopnost zahlédnout v odpudivé realitě zdevastované krajiny její nenápadnou krásu.

Emil Juliš zemřel 25. 12. 2006 v Lounech.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz