Dnes uplyne 95 let od narození spisovatelky Mileny Honzíkové

Milena Honzíková – prozaička, literární historička a editorka, dramaturgyně, se narodila 28. 11. 1925 v Jihlavě.  Dívčím jménem Bláhová. Manželka rusisty Jiřího Honzíka (* 1924, sňatek 1950), literárního historika, překladatele a editora. Mládí prožila v Jihlavě, od roku 1934 zde studovala na reformním reálném gymnáziu; po jeho uzavření v roce 1941 odešla do Prahy studovat na jazykové škole. Po udání zde byla roku 1942 zatčena gestapem a uvězněna (už 1939 byl uvězněn a posléze deportován do koncentračního tábora Dachau její otec, MUDr. František Bláha, pozdější svědek při Norimberském procesu); v Bechyni, kde se po propuštění léčila, byla v době heydrichiády znovu gestapem zatčena a uvězněna v Táboře. Po propuštění na podzim 1942 byla Honzíková pracovně nasazena jako pomocná dělnice v jihlavské výtopně; 1944 se spojila s partyzánskou skupinou vzniklou ze sovětského pararoje Jermak a operující v oblasti Českomoravské vysočiny; do konce války bojovala v jejích řadách jako zdravotnice (1946 byla vyznamenána čs. medailí Za chrabrost, 1947 obdržela Odznak československého partyzána, 1948 Pamětní odznak druhého národního odboje); prožité válečné útrapy se trvale podepsaly i na jejím zdraví. Maturovala v roce 1945 na reformním reálném gymnáziu v Jihlavě, poté studovala na FF UK slovanské literatury a české dějiny. Absolvovala v rice 1949, téhož roku získala titul PhDr. prací Dítě v díle F. M. Dostojevského.
Po dobu studií zastávala významné funkce ve Sdružení československých partyzánů (od 1945) a ve Svazu vysokoškolského studentstva. V roce 1948 vstoupila do Komunistické strany Československa, od podzimu 1948 do jara 1949 byla na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity členkou výboru KSČ a rovněž předsedkyní zdejšího akčního výboru Národní fronty. Od srpna 1949 do října 1959 byla zaměstnána jako referentka, posléze vedoucí kulturního oddělení v Kanceláři prezidenta republiky. Roku 1954 se léčila z následků těžké autonehody, poté v letech 1954-1957 externě vyučovala na jedenáctileté střední škole v Praze-Břevnově český jazyk a literaturu; současně byla externí aspirantkou Vysoké školy pedagogické (obor česká literatura, školitel Felix Vodička). Roku 1959 začala působit jako odborná asistentka na katedře české a slovenské literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (titul CSc. 1960 prací Problematika českého venkova v literatuře 80. a počátku 90. let 19. století); souběžně pracovala jako dramaturgyně Filmového studia Barrandov (1958–76, tvůrčí skupina Karel Feix–dr. Miloš Brož). V letech 1963–66 i při dalších krátkodobých pobytech vyučovala bohemistiku na Istituto universitario orientale v Neapoli a na Facolta di lettere v Římě; mezi její přátele zde patřil mj. slavista A. M. Ripellino. V roce 1970 vyškrtnuta z Komunistické strany Československa a z politických důvodů jí 1972 nebyla prodloužena pracovní smlouva na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (v témže roce prodělala vážnou operaci s dlouhodobými následky, vzhledem k onemocnění zaměstnanecký poměr trval formálně do roku 1976, poté byla propuštěna, stejně postupovalo i Filmové studio Barrandov). V letech 1976–84 byla lektorkou v Laterně Magice, v letech 1985- 2001 působila na téže scéně jako dramaturgyně. V letech 1990-1992 externě přednášela na Katedře české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 1991 absolvovala dvouměsíční přednáškový pobyt na Kalifornské univerzitě v Berkley. V roce 2000 připravila v Itálii retrospektivní výstavu k 80. narozeninám scénografa Josefa Svobody spojenou s mezinárodní vědeckou konferencí. 1. 1. 2001 odešla do důchodu s možností další externí spolupráce s Laternou magikou. Zemřela po dlouhé nemoci v pražské Thomayerově nemocnici, pochována je v rodinné hrobce Bláhových v Písku.

Přispívala do periodik: Partyzán, Divadlo, Kulturní politika, Práce, Rudé právo, Praha–Moskva, Květy, Literární noviny (1952-1967), Literární noviny (1967-1968), Květen, Kultura, Annali del Istituto universitario orientale (Neapol), Impuls, Světová literatura, Host do domu,Plamen (1968 zde novela Ohlédnutí), Reportér, Zlatý máj, Kritický sborník a Svědectví (Paříž). – Podle novely Ohlédnutí natočil podle vlastního scénáře stejnojmenný film Antonín Máša (1968). V rukopise zůstal televizní scénář o osudu Zdeňky Havlíčkové Dcera národa (1976, podle Teréza Nováková: Maloměstský román). – Honzíková je autorkou řady textů k programům představení Laterny Magiky. – Přispěla do strojopisného sborníku k stému výročí narození Bohumila Mathesia Šedý vlk (1988, ed. J. Franěk, J. Honzík). – Užívala pseudonymů Věra Mrázová (Kritický sborník, Svědectví) a Miloslav Chmela.

V literární tvorbě Milena Honzíková silně reflektuje přímé osobní prožitky a zkušenosti, hlavním tématem její umělecké výpovědi je trauma válečných let prožívaných v období dospívání – autorka tak po celý život umělecky rozvíjí a s různým stupněm životní zkušenosti a nadhledu analyzuje jediné téma. Krátce po válce vydala impresionisticky laděné svědectví Bojovala jsem; citovost výpovědi je v něm posilována i verši. Na počátku 60. let vyvolala diskusi o možnostech literárního ztvárnění okupační tematiky její fadějevovsky laděná novela A když byl čas (inspirovaná odbojem skupiny mladých lidí na Vysokomýtsku a Choceňsku). Autobiografický pohled na dobu války a následná léta očima zralého člověka bilancujícího svůj dosavadní život přinesla její novela Ohlédnutí (sazba volného pokračování s názvem Návrat 1972 rozmetána). K textu novely se vrátila ještě na konci 20. století (Dopisy zmizelému), kdy náznakově přiblížené výseky své životní cesty spojuje s osudy dalších postav, lidí, kteří ovlivnili a znejistili její vnímání a prožívání světa v konkrétních historických okamžicích a do obecnějších hodnotových poloh posouvá reflexi peripetií lidského chování a jednání. Téma odboje za druhé světové války Honzíková zpracovala i v knize literatury faktu Naplněný čas života, v níž mapovala činnost partyzánské brigády Mistra Jana Husa. Z válečné tematiky vybočila knihou subjektivně laděných reportáží inspirovaných italskými pobyty v 60. letech (Život po italsku). – Středem literárněhistorického zájmu Mileny Honzíkové byla zejména próza přelomu 19. a 20. století (Julius Zeyer a Vilém Mrštík, dvě možnosti moderní české prózy). Literárně spolupracovala na memoárech scénografa J. Svobody Tajemství divadelního prostoru. – Jako editorka připravila k vydání několik děl klasiků české literatury a podílela se na přípravě čítanek a studijních textových antologií.

Milena Honzíková zemřela 22. 8. 2001 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz