Dnes uplyne 65 let od úmrtí básníka a spisovatele Fráni Šrámka

Fráňa Šrámek – novinář, spisovatel, básník, novelista, romanopisec a dramatik, lyrik citlivé a odstíněné vnímavosti, se narodil 19. 1. 1877 v Sobotce. Roku 1882 se s rodiči odstěhoval do Zboriha, roku 1885 do Písku, kde vychodil obecnou školu a prožil léta gymnaziálních studií. Studia ukončil maturitou v Roudnici, kam se rodiče odstěhovali roku 1894. Zapsal se na právnickou fakultu v Praze, roku 1899 nastoupil jednoroční vojenskou službu v Českých Budějovicích.

Roku 1901 uveřejnil první verše v Neumannově Novém kultu. Po skončení vojenské služby se vrátil k rodičům, kteří žili od roku 1898 v Budějovicích, a ke studiu práv; z této doby se datuje také počátek jeho kulturní a politické publicistiky. Roku 1903 zanechal studií a věnoval se literatuře. Přestěhoval se do Prahy, stal se členem Neumannovy družiny a aktivním pracovníkem anarchistického hnutí, redigoval časopis Práce, spolupracoval s Neumannovým Novým kultem a dalšími anarchistickými i soc. dem. časopisy. Roku 1905 byl dvakrát vězněn: jednak pro účast na demonstracích při studentských slavnostech, jednak v garnizónním vězení pro antimilitaristickou báseň (Píšou mi psaní) a prohlášení v Práci, jimiž reagoval na své povolání na manévry; z těchto zážitků vznikla sbírka Modrý a rudý. Za první světové války narukoval na ruskou frontu, v září 1914 se s akutním revmatismem dostal do brněnské nemocnice, po několikaměsíční dovolené odešel v červnu 1915 na frontu do Itálie a Rumunska. V srpnu 1918 byl přeložen k útvaru válečného tisku do Vídně, kde zůstal do konce války. Znovu krátce spolupracoval s Neumannem, pak se sblížil s okruhem kolem Karla Čapka, v podstatě však zůstal už mimo literární skupiny a nevrátil se ani k dřívější politické aktivitě. Žil samotářsky v Praze, pravidelně až do roku 1938 zajížděl do svého rodného kraje; za okupace z protestu téměř neopouštěl svůj pražský byt.  

První Šrámkovy verše, psané ještě na studiích a většinou nedochované, vznikaly pod vlivem symbolistně dekadentní školy. Pro Šrámkovu mladou poezii (Života bído, přec tě mám rád), stejně jako pro jeho prózu prvního období (Ejhle člověk, Sedmibolestní, Kamení, srdce a oblaka), je charakteristické silné napětí mezi touhou a deziluzí. Tvorba se postupně plně soustřeďuje k tomu, co je v lidském životě nejméně zasaženo deformujícím tlakem společnosti: k intenzivnímu milostnému prožitku, ke vztahu člověka k přírodě a především k mládí, vnímajícímu svět otevřenými a dychtivými smysly, citem nezkaženým předsudky a konvencemi, k mládí často zraňovanému, ale nepřizpůsobivému a nepodplatitelnému (Stříbrný vítr, Léto, Splav). V souvislosti s tím objevila Š. tvorba básnická, dramatická i prozaická české literatuře nové výrazné hodnoty umělecké, především bezprostřední a intenzívní smyslovou vnímavost, umění náznaku a podtextu a lyrického postižení citové atmosféry. Silně zapůsobila především na mladou generaci po 1. světové válce, zejména tím, jak v konfrontaci s otřesnými válečnými zážitky znovu objevovala hodnoty prostého života a nejelementárnějších životních projevů. K širší tematice se vrací jen dočasně v několika protiválečných dílech (Hagenbek, Žasnoucí voják). Zároveň s tím se projevuje stále zřetelněji omezenost Š. ideové koncepce; konflikt starého a nového světa je stále zjevněji ztotožňován s konfliktem stáří a mládí (Měsíc nad řekou), je převáděn z roviny společenské do čistě individuální a autor se nedovede leckdy vyhnout ani banalitě (Plačící satyr, Past). Sílí tu motivy hořké rezignace a melancholického smutku, jež od počátku tvoří rub Š. vitalismu, protipól jeho oslavy života. Silně zazněly v jeho pozdních sbírkách, v nichž dominuje motiv návratu k rodnému kraji. Teprve poslední z nich (Rány, růže), vzniklá pod dojmem okupace a lidového odboje, nalézá výraz mužné síly a vyrovnanosti a svědčí o živé účasti autorově na národním osudu.

Fráňa Šrámek zemřel 1. 7. 1952 v Praze.

Komentáře