Dnes uplyne 20 let od úmrtí spisovatele Ivo Fleischmanna

Ivo Fleischmann – básník, prozaik, překladatel a literární historik, se narodil 21. 6. 1921 v Praze v rodině advokáta. V roce 1946 se oženil se Stašou Jílovskou – dcerou překladatelky Staši Jílovské (1898–1955) a Rudolfa Jílovského (1890–1954), zprvu kabaretiéra, později nakladatelského pracovníka, v letech 1939–1944 ředitele nakladatelství Borový, 1945–1947 ředitele tiskových podniků Československé strany lidové, po emigraci v roce 1948 redaktora Svobodné Evropy v New Yorku. – Feischman studoval na francouzském a na reálném gymnáziu v Praze. Po maturitě 1940 pracoval v truhlářské dílně (1940–1945) a zapojil se rovněž do odboje. 9. 5. 1945 zahájil s Jaromírem Hořcem, Františkem Listopadem a Janem Grossmanem vydávání deníku Mladá fronta, později se podílel na založení nakladatelství téhož názvu. Od roku 1946 působil Fleischmann jako kulturní přidělenec na československém velvyslanectví v Paříži, kde se seznámil a stýkal s řadou významných literátů: Luisem Aragonem, Paulem Éluardem, Tristanem Tzarou, Philippem Soupaultem, Rogerem Vaillandem, Rogerem Cailloisem, Jean-Paulem Sartrem aj. Po odvolání (1950) začal působit na ministerstvu kultury, v roce 1955 se zde stal přednostou oddělení pro kulturní styky s cizinou. Od roku 1956 byl redaktorem Literárních novin. Roku 1964 byl znovu vyslán do Paříže ve funkci kulturního rady; 1969 však vystoupil z diplomatických služeb a požádal o politický azyl ve Francii. Do roku 1986 byl vedoucím vědeckým pracovníkem (chargé de recherche) v Centre National de la Recherche scientifique a současně přednášel o Československu v Institut National de Langues et Civilisations orientales při pařížské univerzitě. Od roku 1986 se věnoval výhradně literatuře.

První báseň mu otiskl za války František Halas v Pestrém týdnu. Básně, kulturněpolitické úvahy aj. tiskl v Kritickém měsíčníku, My, Generaci, Kytici, Novém životě, Mladé frontě, Tvorbě, Kultuře, Literárních novinách, Plameni, Svědectví (Paříž) aj. Zpracoval okolo 200 hesel o české a slovenské literatuře pro Encyclopédie Larousse a Encyclopedia Universalis. Fleischmannovy texty byly zařazeny do samizdatových sborníků Dialog s časem (Česká expedice 1986) a Bylo nebylo (Česká expedice 1991, ed. Z. Koňák). Český rozhlas vysílal Fleischmannovu hru Vítězná č. 6 (1991).

Přestože Fleischmann nepřestal být nikdy básníkem intelektuálního založení, podléhajícím sklonu k lyrickému esejismu, prošla jeho tvorba znatelným vývojem a proměnami. Jeho mladistvé verše z let 1939–1942 byly otištěny ve sbírce Sad; pod vlivem Reinera Marii Rilkeho zaznamenávají ve formě sonetu stavy duše, vyznačují se snahou o myšlenkovou hloubku a naléhavost, neurčitostí smyslu, metaforickou zašifrovaností, odlehlostí obrazu a významu. Ve „variacích na jedno téma“ z let 1943–1944 (Sevřená oblaka) se básníkovi staly zdrojem lyrické reflexe osobní zážitek, izolovaná osamělá existence v konspiračním bytě, válečná láska, mizení přátel. Potlačení výrazové spontaneity se naopak objevuje tam, kde autor cítí (do jisté míry generační) potřebu distancovat se od přecitlivělosti měšťáckého světa a zpracovává téma válečného bytí a smrti (Voják), či v duchu doby odmítá válkou završenou kapitalistickou minulost a projektuje nový budoucí svět (Píseň o růži, název vznikl omylem nakladatele, sbírka se měla jmenovat Příběh o růži). Po krátké epizodě budovatelské rétoriky (Píseň velikého jara) se Fleischmann obrací ke zkušenosti obohacené o poznání cizích zemí (Francie, Itálie, Alžír); veršem vázaným i volným píše lyrický deník-fejeton Cestopis. Civilní tón, k němuž začal tíhnout již koncem 40. let, dále rozvíjí – v souvislosti s návraty k okupaci – sbírka Město, ty a já. Objevuje se rovněž snaha překonat odosobňující racionalismus exklamovaných pravd a tvořit z okouzlení chvílí, dojmem, erotickým zážitkem či vzpomínkou. I nadále však básník přehodnocuje zkušenost své generace, klade aktuální otázky. Tendence k objektivizaci výpovědi vyúsťuje v „příběhy“ (Smrt a zrození mladého muže a jiné příběhy) psané volným veršem. Propojují se v nich různé časové vrstvy, autor nahlíží do různých prostředí a oblastí života a opakovaně uvažuje o smyslu lidského konání. – Ve svém exilovém období se Fleischmann kromě literárněhistorické práce věnoval próze, k níž látku čerpal z minulosti i vlastní paměti. Ve francouzsky psaných románech zachytil Fleischmann příběh dospívání chlapce v muže na pozadí Prahy přelomu 30. a 40. let (Arcanes aux cent tours) a životní běh českého hrdiny od války přes normalizaci až po exil v 70. letech (Histoire de Jean).

Ivo Fleischmann zemřel 7. 7. 1997 v Paříži.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz