Dnes oslaví 70. narozeniny básník Vít Slíva

Vít Slíva se narodil 11. 1. 1951 v Hradci u Opavy. Otec Víta Slívy byl učitelem, v roce 1958 byl však ze školství z náboženských důvodů propuštěn a pracoval jako dělník v ocelárně, slévárně a štěrkovně v Bohumíně. V roce 1968 byl rehabilitován a vrátil se do školství. Matka byla v domácnosti, později pracovala jako pokladní v nádražní restauraci. Mimořádný zájem o hudbu přenášela i na své syny. Bratr Jiljí Slíva (1953) se věnuje umělecké fotografii a Libor Slíva (1955) píše poezii a aforismy.
Vít Slíva absolvoval základní a střední školu v Bohumíně, poté v letech 1969–1974 studoval češtinu a latinu na Filozofické fakultě UJEP v Brně (diplomová práce O ‚dialektických‘ rozporech v Halasově poezii od jejích počátků do konce 20. let). Po absolutoriu nastoupil jako učitel na zvláštní školu v Brně, po náhradní vojenské službě (říjen 1974 – únor 1975) učil v Brně na základních školách (1975) a na gymnáziu (1975–1998). Působil rovněž na Základní škole v Mladecku (okres Opava) a od roku 2003 vyučuje na Biskupském gymnáziu v Brně.

V páté a šesté třídě základní školy vydával ručně psaný časopis Slavné obrazy staletí a na gymnáziu literárně zaměřené periodikum Vytrženo z bloku. Od konce sedmdesátých let se podílel ve spolupráci s bratry Závodskými na samizdatovém zpracování svých textů: prózy Otázky saunismu (konec 70. let); Breviář (1979); Snář (1985); básnické texty Časová znamení (1977), Telefonní dvojhlasy (1977), Jabloň zářím rozjímaná (1978), Triptych trojmocné noci (1978), Deset dithyrambů (1978), Jak podzim diktuje (1980), Noli tangere: zákon (1981), Trojhlas (1981), Sora no kokoro (1987).
Recenzemi, články, původní básnickou tvorbou přispíval do Brněnského večerníku, Rovnosti, Literárního měsíčníku, ROKu, Modrého květu, Welesu, Hosta, Tvaru, Čmeláka a světa, Literárních novin, Psího vína, Aluze, Obrácené strany měsíce, Protimluvu.
Během působení na gymnáziu v Brně se kolem Víta Slívy vytvořila neformální skupina mladých básníků – tzv. královopolská družina, k níž patřili především bývalí Slívovi studenti Petr Hrbáč, Robert Fajkus, Norbert Holub, Roman Kosek, Věra Rosí, od 90. let také Bogdan Trojak, Vojtěch Kučera, Ondřej Slabý aj.

Od tvůrčích počátků je zřejmé, že Slívova básnická poetika vzniká v kontextu básnické tvorby Františka Halase a Vladimíra Holana, v tematice je důraz kladem na tíhu a bolest života a lásky, na nicotu, zmar a smrt, závaznost slova. Krajina jeho básní se odvolává ke konkrétním místům, ale konkrétnost je vertikálou vyzvedávána k otevřeným a nekonečným prostorům, kde se také čas protíná s věčností. Obraznost Slívovy lyriky se opírá o originální metaforiku, o příkré kontrasty a expresivitu jazykového výrazu. Tato uvolněná imaginace je však ukotvena v sevřených, mnohdy až gnómických strofách.
Prvotina Nepokoj hodin představila zralého autora se schopností úžasu a tvorby expresivních výjevů. Dotýká se prostoru a času, v jediném obraze zachycuje napětí chvíle, kdy se potkávají láska i samota, dávno prožité se zraňující současností, ale také s budoucností sahající až k okamžiku smrti. Sbírka Černé písmo vnáší do Slívova básnického výrazu elegičnost, nezvratně ztracenými se stávají především chvíle dětství. Ve Volském oku autor zachycuje holanovskou tíhu existence, platonickou snivost konfrontuje s až dokumentárním vnímáním prostoru. Hudba, jako další Slívovo klíčové téma, prostupuje a umocňuje v jeho verších osobní paměť. Také sbírka Na zdech stíny osik je naplněna silnou výrazovou expresivitou. Témata a motivy oscilují mezi duchem a tělem, mezi civilizačním napětím a archetypálními prostorami. Básník rozehrává mezi těmito póly základní životní situace a ověřuje jejich platnost a hodnotu. Láska, smrt a svět opírající se o tradiční hodnoty (těmi jsou ve Slívově poezii mj. rodina, jazyk, přátelství, starosvětský řád víry a rodu, pokora) se vyjevují i v Bubnování na sudy. Erotické obrazy se zde dotýkají smrti, banální chvíle se stávají katarzní, prožitky se zvrstvují a v jejich pojmenování je významová mnohoznačnost a téměř patetická závaznost a závažnost. Oslovení, sebeoslovení, tázání se, provokace se náhle proměňuje v nevyslovitelnost a tíhu ticha. Sbírky Tanec v pochované base a Grave jsou tematicky svázány poznáváním a prožíváním smrti, jak se s ní autor setkal při odchodu otce a matky. Vyznání se vztahují k okamžikům, které se naplnily, a hodnotám, které se vyjevily ve chvílích společných prožitků, či v ozřejmění nezvratitelné samoty. Sbírka Tanec v pochované base vychází ze zlomků otcových deníkových záznamů, provází ji do paměti vyrytá a do básnického světa zaklíněná autentická slova umírajícího otce. Grave se k poctě mateřství prodírá z podivné zloby a z nesmiřitelnosti se ztrátou. Rodný hrob lze vnímat jako tematickou a výrazovou rekapitulaci Slívovy poetiky. Motivy bolesti, nejistoty, nemoci přicházejí v nových motivických variantách. Těkavost a údiv se ztrácí v Souvrati, kde se Slíva vrací ke gnómičnosti. Drásavá opakování kritických životních chvil jsou vyvažována obrazy krajiny.

Z nejnovější tvorby: Návrší  – 2014, Račí mor – 2011, Z návrší – 2012, Cherubín troubí na kost fanfáru – 2020, Hradec nad Moravicí: Interval (nula až nekonečno) – 2018, Ultima thúlé, nejzazší zem – 2018

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz