Dnes uplyne 160 let od úmrtí spisovatele a jazykovědce Václava Hanky

Václav Hanka – též Váceslav Váceslavič (podle ruského vzoru), byl český spisovatel, básník, národní buditel, jazykovědec, slavista, literární historik, knihovník, archivář, kustod historických sbírek, publicista, překladatel, editor staročeských a staroslověnských památek, vysokoškolský pedagog, ale také falzifikátor.
Narodil se 10. 6. 1791 v Hořiněvsi. Pocházel ze skromných poměrů, byl synem vesnického řezníka. Po absolvování gymnázia v Hradci Králové (1809) odešel do Prahy studovat na univerzitu, absolvoval však jen přípravku filosofie, jež byla prvním stupněm pro další studia. V letech 1813–1814 studoval práva ve Vídni, studia ho nebavila, přerušil je a zabýval se žurnalistickou prací ve Vídeňských novinách. V Prvotinách krásného umění redigovaných jejich redaktorem Janem Nepomukem Hromádkou (1783–1850) publikoval své básnické prvotiny. Po návratu z Vídně pokračoval ve studiích a věnoval se literatuře, od roku 1819 pracoval ve Vlasteneckém muzeu (dnešní Národní muzeum). Nejdříve zastával úřednické místo, následně se stal kustodem numismatické sbírky, správcem jeho literárních sbírek (knihovna, archiv) a s výjimkou let 1826–1831 také sbírek historických. Od roku 1848 až do svého skonu přednášel na pražské univerzitě jako soukromý docent staroslověnštinu, později ruštinu, polštinu a češtinu (jazyk i literaturu).
Ve své době patřil k předním představitelům české obrozenecké slavistiky, udržoval rozsáhlé korespondenční i osobní styky se slovanským zahraničím, zejména s carským Ruskem, byl kritizován za své nekritické rusofilství. Přes odpor Františka Palackého prosadil reformu českého pravopisu (psaní v místo w, ou místo au), která se používá dodnes. Tato reforma vycházela z práce Josefa Dobrovského.
Hanka se oženil po třináctileté známosti s dcerou svého bytného Barborou (1801-1861) roku 1826. Jeho manželství zůstalo bezdětné. Bydleli Na příkopech v muzejní budově čp. 858/II, protože Hanka byl zároveň správcem a domovníkem. Barbora Hanková se po manželově smrti musela vystěhovat, trpěla nouzí a rozprodávala dědictví. Kromě svatebního portrétu, který patří k nejvýznamnějším dílům Antonína Machka, není o jejím životě nic známo.

Kromě vlastních veršů vydával i překlady lidové poezie ostatních slovanských národů a staré literární památky (pod názvem Starobylá skládanie). Věnoval se též práci filologické (slavistika, lexikografie, pravopis). Jeho práce dosvědčují velkou píli, ale také nedostatky v metodice a závěrech, za něž byl opakovaně kritizován také Jungmannem a Šafaříkem. Jeho podíl na vývoji české paleoslovenistiky je uznáván zejména v rovině popularizační a učitelské.

Poezie: Dvanáctero písní; Hankovy písně – rozšířené vydání Dvanáctera písní.

Vědecká literatura: Pravopis český podle základů gramatiky Josefa Dobrovského; Über den Charakter der cyrillischen Orthographie; Analogie in der Bildung der böhmischen Zeitwörter; Über die Grundzüge der slawischen Kirchensprache; Stará pověst o Strojmírovi a Griseldě; Sbírka nejdávnějších latinsko–českých slovníků; Přehled pramenů právních v Čechách; Mluvnice čili soustava českého jazyka podle Josefa Dobrovského; Slovanská mluvověda; Petrohradská legenda o svatém Václavu, České mince korunovační; Počátky posvátného jazyka slovanského; Počátky ruského jazyka

Překlady: Krátká historie slovanských národů; Prostonárodní srbská Musa do Čech převedená – překlady srbské lidové epiky; Dějiny české v kamenopisně vyvedených obrazech (1824) – průřezový pohled na české dějiny tvořený složkou grafickou (litografie Antonína Machka) a složkou textovou (komentář Hankův); Krakováčky, aneb písně národní polské; Gesnerovy idylly

Dnes je Václav Hanka znám především jako pravděpodobný padělatel několika „prastarých“ českých rukopisů. V roce 1816 nalezl Hankův přítel, básník Josef Linda, tzv. Píseň Vyšehradskou – milostnou báseň údajně z 13. století. O rok později, 16. září 1817, nalezl Hanka rukopis básní údajně ze 13. století, který byl podle místa nálezu (Dvůr Králové) nazván Rukopis královédvorský. V roce 1818 byl na zámku v Zelené Hoře u Nepomuku nalezen rukopis označovaný jako Libušin soud (dnes známější pod názvem Rukopis zelenohorský) údajně z 8. až 10. století. V roce 1819 nalezl univerzitní knihovník J. V. Zimmermann tzv. Píseň milostnou krále Václava. Roku 1827 byly nalezeny (opět za Hankovy asistence) staročeské glosy v Mater Verborum. Mimo jiné se podílel na padělání stříbrné mince Athena-Alkis, kterou měl údajně razit Břetislav I.

Dnes jsou všechna tato díla spolu s několika dalšími Hankovými údajnými nálezy považována většinou badatelů za padělky, které vytvořil Hanka společně s Josefem Lindou, a případně i dalšími spolupracovníky (někdy se mluví o Františku Horčičkovi, Václavu Aloisi Svobodovi či Josefu Jungmannovi). Spor o rukopisy, v němž se měla jednoznačně dokázat pravost či nepravost těchto textů, byl jedním z nejvýznamnějších problémů v historii české literatury a dodnes není zcela ukončen.

Václav Hanka zemřel 12. 1. 1861 v Praze.

Zpracováno podle: https://cs.wikipedia.org/