Dnes uplyne 40 let od úmrtí spisovatele Jana Lukeše

Jan Lukeš – prozaik, básník, hudební skladatel a autor literatury pro děti, se narodil 12. 7. 1912 v Praze. Vyrostl v rodině berního úředníka. Matka Helena Lukešová, rozená Pytlíková, byla neteří básníka Antonína Sovy. Lukeš vystudoval reálné gymnázium na Vinohradech (mat. 1931) a Lékařskou fakultu UK. Promoval 1938 a v témže roce byl mobilizován ve funkci vojenského lékaře. Roku 1939 nastoupil jako neplacený externista na dermatologickou kliniku v Praze (přednosta prof. K. Gavalovský). Souběžně v letech 1941–43 praktikoval v kožním ústavě v Motole, kde se seznámil s františkánským páterem F. Mudrou, od něhož přejal ideu paxismu. V březnu 1943 byl přeložen do Německého Brodu, v listopadu do Loun, v prosinci do Prahy na pracovní úřad, v lednu 1944 do Třebíče, odkud šel za dva dny zpět do Loun. V Lounech spoluzavinil při operaci smrt příslušníka SS, ale byl zbaven viny z psychiatrických důvodů. Zřejmě z trestu byl v únoru t. r. přeložen do Prčic, kde si vybral šestiměsíční zdravotní dovolenou. Česká lékařská komora ho odmítala dále umístit, ale prostřednictvím Německé komory získal místo závodního lékaře v letňanské Avii, kde působil až do května 1945 (proto byl po válce podezírán z kolaborace). Žádost o návrat na kliniku prof. Gavalovského mu byla zamítnuta. Zůstal bez místa, věnoval se paxistické myšlence a sepsal politický pamflet Můj mír. V srpnu 1945 využil bombardování Hirošimy k aktivnímu rozvinutí paxistického hnutí. Jako představitel nelegální křesťanské strany LIM-p (Lidová internacionála míru – paxismus) byl v únoru 1946 zatčen pro pobuřování a převezen na psychiatrii, kde byl půl roku hospitalizován. Po propuštění zbaven částečně svéprávnosti. Roku 1946 pracoval jako dělník na nákladovém nádraží ve Vršovicích. Roku 1947 působil krátce jako pomocná síla v nakladatelství ing. Mikuty, u pražských komunálních služeb apod., od května 1948 do 1949 pracoval jako pomocný dělník v Tesle. Roku 1950 připravoval rašelinu pro koupele v lázních jako zřízenec nemocenské pojišťovny Elektrických podniků. Nastoupil jako sekundární lékař do psychiatrické léčebny v Kosmonosích, odkud po půl roce utekl (dosud ojedinělý případ, kdy pacienti přicházejí oznámit, že uprchl lékař). Pracovním úřadem byl umístěn na jámě Dědek u Nového Jáchymova, kde byl po měsíci uznán nezpůsobilým k fyzické práci. Roku 1952 mu byl přiznán trvalý důchod a byl zbaven svéprávnosti. Psychoterapeuticky se mu věnoval mj. prof. Jaroslav Stuchlík, který – zachovávaje jeho anonymitu – případ několikrát popsal v odborném tisku. V roce 1970 Lukeš v sociální tísni sám požádal o hospitalizaci v Bohnicích. Zemřel po zhoubné nemoci 25. 8.  1977 v domově důchodců pro duševně nemocné v Terezíně.

Vedle beletrie napsal také řadu pseudovědeckých pojednání z oblasti psychologie, jazykovědy, matematiky, fyziky; je autorem technických vynálezů a inovací z oblasti chemie, architektury a dopravy. Veřejně ani v odborném tisku nepublikoval. Své rukopisy vesměs pečlivě ručně přepisoval a opatřoval vlastními ilustracemi. Posmrtně byly některé jeho texty a básně otištěny Vladimírem Boreckým a Miroslavem Kromišem ve Zdravotnických novinách, Technickém magazínu a Analogonu (zde v č. 37/2003 vyšly ukázky z románu Dcera vědy, výňatek z memoárového spisu Můj život v hudbě a kapitola z cestopisného románu Pěšky napříč Marmokójem). Ukázky Lukešovy korespondence byly publikovány mj. ve výboru ze studií a korespondence prof. Jaroslava Stuchlíka Neofatické polyglotie psychotiků (2006, ed. V. Borecký). Lukeš používal literárních pseudonymů Johan Lukš (psáno x s háčkem) a Car Osten.

Základním východiskem Lukešovy literární tvorby byla dětská fikce cizí planety, kterou později nazval Thetis a jejíž geografické poměry, etnické a politické uspořádání do podrobností vymyslel. Ve svých sci-fi fabulích oživovaných dialogy ve vymyšlených jazycích upomíná na Tolkiena. Vytvořil šestnáct jazyků a písem, z nichž zejména iškovštinu propracoval slovníkově a syntakticky do svébytné umělé řeči (neofázie). Je mj. autorem učebnice Učte se iškovsky! (rkp. 1933). Ve stati Oženil jsem se s nepozemšťankou (rkp. 1956) tvrdí, že se jazykům planetky naučil od Thetiďanky, kterou zachránil ze ztroskotavší rakety; ve spisku Zpověď patologického wunderkinda (rkp. 1951) vysvětluje neofázickou tvorbu ústy prof. Jaroslava Stuchlíka jako chorobnou fantazii pacienta Lukeše. Planetku Thetis vylíčil v cestopise Pěšky napříč Marmokójem (rkp. 1964), kde se identifikuje s hlavním hrdinou, majorem hesperského četnictva, který je pověřen úkolem potlačit vzmáhající se bolševismus v protektorátu Marmokóji. Na Thetidu též situoval rozsáhlý román Dcera vědy (rkp. 1, 1958, 2, 1965). – Lukeš je též autorem románu s tematikou křivdy a pomsty Hrabě Jiří Válek (rkp. 1, 1958; 2, 1965). Z proponované kriminalistické tetralogie se zachovaly dvě detektivky: Sourozenci (rkp. 1962), líčící osudy degenerovaného šlechtického rodu, a Józef Merkl (rkp. 1966) situovaná do prostředí proletářského. V politické utopii Mariánské císařství (rkp. 1963) autor podává alternativní scénář komunistického puče z roku 1948, kdy je sice prezident Beneš donucen k abdikaci, ale otěží moci se chopí paxistická strana a bolševičtí vůdci Božiháj (Gottwald) a Šlajn (Slánský) jsou rozvášněným davem pověšeni na kandelábrech Václavského náměstí. Sám se ztotožňuje s hlavním hrdinou Gabrielem, který se stává nejprve prezidentem Československa, později Česlopolu a nakonec hlavou mocného středoevropského Mariánského císařství se sídelním městem Prahou. Básnické sbírky Pozdravy z Lesbu (rkp. 1958) a Za zastřenými okny (rkp. 1965) propojují pornografickou lyriku se sociálními motivy a s historickými i aktuálními politickými tématy. Zachován je rovněž fragment dramatické poemy Boleslav a Marta (rkp. 1967). – Lukeš se věnoval též komponování a ve spisku Můj život v hudbě (rkp. 1966) líčí obsahy svých čtrnácti symfonií a šestatřiceti oper. Je přitahován katastrofickými konci, jimž padají za oběť nejen protagonisté, ale často i celá budova divadla. V mobilizační opeře Pro vlast se na jeviště zřítí pilot letadla a před zraky diváků se usmaží na škvarek. V druhém díle Prodané nevěsty zapálí Vašek chalupu, takže podruhé vyhoří Národní divadlo. V opeře Úderka zpívá hlavní hrdina Gottwald celý svůj únorový projev. – Po formální stránce se Lukeš drží konvenčních až konzervativních postupů, jeho díla jsou však prodchnuta ojedinělým absurdním humorem, který mu umožňuje rozvinout naprosté nedbání morální a zvláště politické cenzury. Jeho vlastní patologie je překonávána patologickou kulisou světa, v němž žije, a vytváří groteskní obrazy, s nimiž se v české literatuře setkáváme jen v nevšedních okamžicích. – Lukešovy neofázické texty byly uspořádány do svazku Z knižnice iškovské kultůry. Edice představuje několik verzí geneze Lukešových neofázií a souběžně názorně demonstruje nejednoznačnost Lukešovy psychiatrické diagnózy, když vedle gramatiky ishovštiny a pojednání o mimozemském původu tohoto jazyka zveřejňuje Lukešův dopis prof. Stuchlíkovi, v němž autor pro sebe typickým ironicky věcným stylem kriticky analyzuje přednášku, jejímž byl tématem. Lukešova poezie byla shromážděna v reprezentativním výboru Dekadentův lós (1999) a libreta oper Pro vlast a Úderka spolu s dopisem profesoru Stuchlíkovi pojednávajícím především o autorových hudebních dílech vyšla ve svazku Můj život v hudbě (2003).

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

 

Komentáře