Dnes uplyne 10 let od úmrtí spisovatele Zdeňka Šmída

Zdeněk Šmíd – prozaik, scénárista a textař, se narodil 17. 5. 1937 v Kdyni. Rodiče byli drobní zemědělci. Šmíd žil do roku 1955 v rodišti, od roku 1952 studoval na Baarově gymnáziu v Domažlicích, po roce zreorganizovaném v jedenáctiletou střední školu (mat. 1955). Poté odešel do Plzně na dvouletou Vyšší pedagogickou školu pro učitele druhého stupně (čeština–ruština, abs. 1958). Učit začal v Trutnově a po roční vojenské službě u Pohraniční stráže (Nýrsko, Slatě) působil na ZŠ v Hostouni na Domažlicku (1959–1967) a v Bochově na Karlovarsku (1967–1972). Souběžně šest let dálkově studoval dějepis a češtinu na FF UK (abs. 1971 prací Karlovy Vary a vznik provincie Deutschböhmen; titul Mgr. mu byl potvrzen v roce 2000). V letech 1972–1986 učil na Střední ekonomické škole pro pracující v Karlových Varech, kde se také usadil. V roce 1986 byl zaměstnán v redakci Západočeského nakladatelství v Plzni, od roku 1987 ve svobodném povolání, od roku 1991 byl redaktorem plzeňské Nové pravdy (po přejmenování Plzeňského deníku), od roku 1996 opět ve svobodném povolání.
První povídku Šmíd uveřejnil v roce 1959 v Čs. vojáku, poté publikoval krátké prózy a zejména publicistické glosy s pedagogickou a sportovní tematikou v Trampu (Ostrava), Lidové demokracii, Pravdě (Plzeň), ojediněle v Turistovi, Vlastě, Učitelských novinách aj., po roce 1989 též v Naší pravdě (Plzeň), Plzeňském deníku, Nových knihách, Švandovi dudákovi a Magazínu Co vás zajímá. Brněnské studio Československého rozhlasu vysílalo v 80. letech jeho satirické kabarety, karlovarská divadelní scéna Jen tak inscenovala montáž ze Šmídových knih Proč bychom se netopili a Proč bychom se nepotili (1989 a 1990, obojí zdramatizovala Marie Koudelová). Podle románu Cejch napsala Lenka Havlíková pro Činoherní studio v Ústí nad Labem divadelní hru Les divokých sviní (prem. 1997); Rudolf Krejčík na konci 80. let natočil v Krátkém filmu animované snímky na náměty pověstí z knihy Strašidla a krásné panny, nebyly však uvedeny. V roce 2008 byl dokončen desetidílný televizní seriál Proč bychom se netopili na námět knížek Proč bychom se netopili a Proč bychom se netěšili; na scénáři se Šmídem spolupracoval Miroslav Adamec. Šmíd skládal též folkové a trampské písňové texty a připravoval scénáře vystoupení pro vokálně instrumentální skupiny Roháči a Hop Trop.

Soustavně se Šmíd začal věnovat literatuře na začátku 70. let. Knižně debutoval románem Sbohem, Dicku!, romantizující podobizně lesních dělníků z krušnohorského pohraničí, již dříve však vznikla humoristická próza z vodáckého prostředí Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (první část vodácko-horácké trilogie, později pokračující knihami Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách a Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou) a rovněž první dvě novely z knihy Trojí čas hor. Tento prozaický triptych představuje tři časová zastavení na Šumavě (od třicetileté války až po moderní dobu) a opírá se o mýtus rodné krajiny, epiku lidových pověstí a kult alegoricky interpretovaných přírodních sil. Autorovo umění evokace mytické atmosféry a psychologického portrétu prokázala rodová sága Cejch, kronikářské vyprávění o soužití Čechů a Němců v západočeském pohraničí od 18. století přes obě světové války, odsun Němců až po poválečnou agonii pohraničí. Pro Šmídovo dílo je obecně charakteristická literární travestie a perzifláž, autorské ozvláštňování žánrů lidové a populární slovesnosti. K této linii jeho tvorby patří próza Jan, černý proutník, napsaná v poloze burleskní satiry, jejíž rysy nalezneme též v satirickém vyprávění Útok na Vyvolenou (dokončeném již v letech 1981–1982). Šmídův zájem o lidovou epiku potvrzují parafráze v literárním podání již existujících pověstí, legend a folkloristických vyprávění z Karlovarska (Strašidla a krásné panny), z Chodska (Dudáci a vlčí hlavy) či s tematikou českých hradů (Předposlední trubadúr). Podobně je zaměřena i povídková kniha Lesk a bída Čekání, v níž jsou základní látkou pověsti i vyfabulované příběhy (stylizované ovšem také jako žánr pověsti) spjaté s německou obcí Warten, po odsunu Němců přejmenovanou na Čekání. Šmíd se ovšem neinspiruje pouze pověstmi českými, v knize Dlouhé noci Vikingů aneb Vraťte nám rabiáty! převyprávěl příběhy o skandinávských bozích, hrdinech a králích. Se snahou demystifikovat a demytizovat české národní pověstí, vlastenecké mýty i pseudohistorická fakta přistupuje k látce historické pověsti a historického vyprávění také v knize Jak jsme se nedali aneb Kapitoly z dějin národního úpění, v níž s ironickým nadhledem a kritickým podtextem odhaluje a depatetizuje mýty českého vlastenectví, založené na schematickém, černobílém vidění světa; tento rys přitom proniká i do „průvodce“ Německem Expedice k Čechožroutům aneb Proč bychom se nepobili. Šmíd je také autorem prózy o učitelích a zejména učitelkách (Babinec) a aktuálních reportáží z prostředí folkových hudebníků (Miss Porta). Významnou linii v jeho tvorbě představují svébytně pojaté průvodce a cestopisy, v nichž s příznačným smyslem pro (černý) humor, ironii a absurditu líčí svá někdy humorná, někdy dobrodružná putování po Skandinávii, Maroku, Mexiku a Guatemale. Vystihuje přitom zároveň jedinečnou atmosféru krajů a čtenáři přibližuje krásu i všednodenní charakter míst domácích (Mé staré dobré Vary aneb Váš žoviální průvodce pitím i žitím, Otava, Lužnice) i světových (S kytarou v Antarktidě, Za písní Severu aneb Proč bychom se neztratili, Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili, Jak se mají Mayové aneb Proč bychom se neděsili, Expedice k Čechožroutům aneb Proč bychom se nepobili). Humorný charakter má i Šmídovo vyprávění o cizích krajích věnované dětskému čtenáři (Pohádky pro dobrodruhy).

Zdeněk Šmíd zemřel 9. 4. 2011 na Seychelských ostrovech.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz