Dnes oslaví 70. narozeniny spisovatel Pavel Zajíček

Pavel Zajíček – básník, prozaik, hudebník, výtvarník a filmový herec, se narodil 15. 4. 1951 v Praze.  Dětství a mládí prožil v Radotíně u Prahy. Po maturitě na průmyslové škole v Praze (1970) studoval na Stavební fakultě ČVUT, v roce 1972 však studia přerušil. Prošel řadou dělnických profesí: umýval okna, byl kulisákem, stavebním dělníkem i dřevorubcem (1975–1976, v Mařenicích u Cvikova). V roce 1976 byl s dalšími členy podzemního společenství kolem skupiny Plastic People of the Universe zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za údajné výtržnictví na jeden rok. Po propuštění (1977) se živil jako lepič pytlíků. Chartu 77 podepsal hned po svém propuštění z vězení v roce 1977. Roku 1980 emigroval: v letech 1980–1986 žil ve Švédsku (Uppsala, Göteborg) a posléze v USA (New York). V exilu se věnoval převážně výtvarné práci, ale pracoval též např. ve stěhovací firmě. V letech 1990–1995 žil střídavě v New Yorku a v Praze, od roku 1995 trvale v Praze, kde pokračuje v literární, výtvarné a hudební činnosti.
Zajíčkovy první literární pokusy pocházejí z konce šedesátých let, avšak určujícím pro něj bylo setkání s Plastic People of the Universe, Ivanem Martinem Jirousem (1972) a později s Egonem Bondym. V roce 1973 vytvořil s Milanem Hlavsou experimentální hudební skupinu DG 307, která do roku 1979 vystupovala na řadě podzemních (tj. nepovolených) koncertů a pro niž Zajíček psal texty a s Hlavsou i hudbu; v kapele DG 307 byl zpěvákem, recitátorem a vytvářel pro ni také scénické návrhy. V roce 1992 byla skupina obnovena a v různých personálních obsazeních hraje pod Zajíčkovým vedením nadále.

Zajíčkovy texty (literární i publicistické) byly publikovány v samizdatových a exilových časopisech Vokno, Spektrum, Jednou nohou, Paternoster (Vídeň); po roce 1989 sporadicky v Tvorbě, Fragmentu K (Bratislava), Iniciálách, Telegrafu, Mašurkovském podzemném, Rolling Stone, Xantypě, Babylonu, Respektu, Lidových novinách, A2, Právu, Prostoru Zlín, Revolver Revue, Kontextech aj.
V samizdatu byly zveřejněny tři soubory Zajíčkových textů pro koncertní vystoupení: DG 307 (1973–1975), Dar stínum (1979), Pták utrženej ze řetězu zdivočel a uletěl… ozvěny jeho falešnejch zpěvů (Kundy rty ústa tváře masky) (1979) a dále soubory próz a deníkových reflexí Tok okamžiků (Dopisy) (1977), Vyslov sám sebe i svuj svět (1977–1978, úryvek in Spektrum 1977, č. 1), Roztrhanej film (1980; jako celek in Paternoster 1984, č. 6), Šedej sen (1980) a Listy k čemukoliv (1980). Samizdatové publikace Mařenickej stařec (1977; též známá jako tzv. Mařenická kniha či Kobercová kniha) a Úlomky skal (Sny – Lži – Obtisky kamenů) (1979) jsou knihami-artefakty, obsahujícími vedle básní i prózy, deníkové záznamy a grafiky. V samizdatu byly dále publikovány úryvky z Knihy moří, kterou Zajíček napsal již v exilu (1981, úryvek in Vokno 1988, č. 14).
V roce 1977 uspořádal Zajíček na počest Jiřího Němce a Ivana Martina Jirouse antologii podzemní poezie Nějakej vodnatelnej papírovej člověk (též přisp.). Svými texty je zastoupen v samizdatových sbornících Egonu Bondymu k 45. narozeninám Invalidní sourozenci (1975, ed. Ivan Martin Jirous), Ing. Petru Lamplovi k 45. narozeninám (1975, ed. Ivan Martin Jirous), Děti Dvou sluncí (1975, ed. Martin Němec), Pohledy 1 (Petlice 1976, ed. Václav Havel), Hodina naděje. Almanach české literatury 1968–1978 (Petlice 1978, eds. Jiří Gruša, Milan Uhde, Ludvík Vaculík), Magorův zápisník 1 (1980, ed. Ivan Martin Jirous), „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem (1980), Cs. Underground I A, B (Mozková mrtvice 1984, ed. Ivan Lamper), Básníci pražského undergroundu (Bratislava 1986, eds. Egon Bondy a Oleg Pastier), Podzemní sborníček (1989) aj. Některé Zajíčkovy texty přeložené do angličtiny a francouzštiny vyšly v brožuře k desce Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned (LP, Paříž 1978).
Své hudební projekty (vesměs doprovozené otištěnými texty) vydal Zajíček v řadě nahrávek: DG 307: Gift to the Shadows (LP, Toronto/Uppsala 1982), DG 307 /1973–75/ (LP 1990, CD 1991), DG 307: Dar stínům, Pták utrženej ze řetězu, Torzo (soubor tří CD, 1993), DG 307: Uměle ochuceno – Artificially Flavored (LP/CD/MC 1992; doplněné vydání na CD, 2001), DG 307: „Tvář jako Botticelliho Anděl“ (MC 1995), DG 307: Kniha psaná chaosem (CD/MC 1996), DG 307: Siluety (CD 1998, 2001), DG 307: Koncert (CD/MC 1999), Pavel Z.: Autorské čtení, evangelický kostel u Salvátora, Praha 5. 6. 2001 (CD 2001), DG 307: Šepoty a výkřiky (CD 2002), DG 307: Historie hysterie. Archiv dochovaných nahrávek 1973–75 (2 CD 2004), DG 307: Live /Několik verzí jednoho příběhu, několik tváří/ (CD 2005), Pavel Z.: Kakofonie cesty/De-lirická slova. Obyčejný hlas/ (CD 2007), DG 307: Květy podzimu – barvy jara/Live at La Fabrika (CD 2008), DG 307: Magický město vyhořelo! (CD 2008), DG 307: Public rehearsal Praha–New York/Veřejná zkouška 07032009 (CD 2009, 2014), DG 307 – Načeva: Prolínání/Live Fragment (LP 2010), DG 307: V katedrálách ticha (CD 2011), Pavel Z.: Podobenství (CD 2011; úryvek též na CD 10 let bez Mejly /2011/), DG 307: Životy? Nebo bludné kruhy? (CD 2013), DG 307: Svědek spálenýho času. 1979–1980 (soubor pěti CD, 2013; Dar stínům – studio/live – jaro 1979, Pták utrženej ze řetězu – studio/live – podzim 1979, Torzo – léto 1980); dále CD s autorským čtením jako přílohy knih Roztrhanej film (2008) a Kniha moří (2010). Jednotlivé Zajíčkovy texty zhudebněné Milanem Hlavsou se objevily i v hudebních realizacích Plastic People, např. Pašijové hry velikonoční (vznik 1978) a Co znamená vésti koně (vznik 1981), společně vydáno pod tituly Passion Play a Leading Horses v souboru The Plastic People of the Universe (LP, CD 1992) a dále na CD PPU V. – Pašijové hry velikonoční (1998; 2014) a na CD PPU VII – Co znamená vésti koně (2002; 2014); Zajíčkovo autorské vystoupení (Anti) na koncertu PPU ve Veleni v roce 1973 je zaznamenáno na CD PPU: Do lesíčka na čekanou (2006). Zajíček též složil hudbu k filmu Friedericha Wilhelma Murnaua Nosferatu (CD Nosferatu. Symfonie hrůzy…, 2004). Dále namluvil audio CD s ukázkami ze svého staršího nevydaného cyklu básní Individuace a ze sbírky Chvění (CD Pavel Zajíček. Hlasy – edice autorského čtení, 2014). V roce 2014 získal Cenu Revolver Revue. Používal šifry Pavel Z., P, P. Z., P. M. R. Z., DG 307.
Svědectví o životě a díle Pavla Zajíčka přináší několik filmových a televizních dokumentů a seriálů, např. Concert /Premiéra/ (ČST 1990, režie Josef Dlouhý); Alternativní kultura I, 5. díl – Od undergroundu k šedé zóně (ČT 1998, režie Petr Slavík); Bigbít, 24. a 25. díl seriálu (ČT 1998, režie Václav Křístek); The Plastic People of the Universe (ČT 2001, režie Jana Chytilová); Samizdat, 11. díl (ČT 2002, režie Andrej Krob); Alternativní kultura II, 1. díl – Proti proudu; 4. díl – Poezie v podzemí I (ČT 2003, režie Petr Slavík); Fenomén underground, díl Diagnóza PZ (ČT 2014, režie Jiří Fiedor).
Jako herec se podílel na filmech Knoflíkáři (1997, režie Petr Zelenka), Anděl Exit (2000, režie Vladimír Michálek), Cabriolet (2001, režie Marcel Bystroň) a …a bude hůř (2007, režie Petr Nikolaev).
Na základě Zajíčkových básnických sbírek Roztrhanej film, Šedej sen a Kniha moří vznikla multimediální divadelní inscenace Pustina (2014, režie Miroslav Bambušek).

Zajíčkovy texty ze sedmdesátých let vznikaly nejprve pod vlivem písní, které pro skupinu Aktual v předchozím desetiletí psal Milan Knížák, a byly vnímány jako pregnantní vyjádření životního pocitu podzemního společenství kolem Plastic People. Anonymní či kolektivní značka DG 307, za níž se básník často skrýval, mohla znamenat nejen „diagnózu“, ale i „degeneraci“; symbolizovala tak rovněž dobrovolné uzavření undergroundu do ghetta, rezignaci na komunikaci s oficiální i neoficiální kulturní scénou a vědomou sebeidentifikaci se společenským odpadem.
Zajíčkovy texty, psané vesměs hovorovým jazykem a fonetizujícím pravopisem, jsou naléhavými výpověďmi prostoupenými chiliasmem a prorockou autostylizací, místy inspirovanou raným křesťanstvím. Za perziflážemi, primitivismy a vulgarismy, za ostentativním pohrdáním konzumentskou společností se ovšem skrývá silný náboj etický; patrná je také autorova neustálá konfrontace s vědomím pomíjejícnosti a smrti. (V tomto ohledu je zřetelná příbuznost s texty dalších podzemních autorů, např. Egona Bondyho, Ivana Martina Jirouse, Fandy Pánka či Charlieho Soukupa.) Apelativnost těchto raných textů je nejpůsobivější v jejich hudební a scénické realizaci, v níž slovo získává značnou agresivitu.
Prvotní údernost Zajíčkových básnických i prozaických textů se oslabila koncem sedmdesátých let, kdy se postupně proměnily ve výpověď člověka, kterého obava před tlakem odcizeného a zneužitého slova vede ke stále větší oproštěnosti výrazu, k rezignaci nejen na apel ve smyslu politickém, náboženském či mravním, ale i na jakékoli „spory se světem“. Jednotlivé texty se stávají záznamem jakéhosi fragmentu příběhu, stínu existence a snu, jsou plné pochmurných symbolů a podobenství, jež jsou ovšem místy ironizovány důsledným používáním deklasovaného jazyka. Zajíčkova literární tvorba se přitom stále více prolínala s jeho ambicemi hudebními a výtvarnými, byla poznamenána i výtvarnou obrazností surrealismu (Mikuláš Medek, Lucio Fontana).
Na literárně-hudební projekty z konce sedmdesátých let Zajíček navázal v devadesátých letech. V jeho poetice se dále prohloubily symbolické prvky a krajně se vyhrotila její romanticky vzdorovitá, antiracionalistická a antipragmatická poloha. Zajíčkovy lyrizované prózy mají tvar fragmentárních deníkových záznamů a opětovných podobenství o bezvýchodném labyrintu života a světa; zřetelná je zde příbuznost s díly Richarda Weinera, Jakuba Demla či Franze Kafky (Kniha měst a následující publikace).
Těžištěm pozdní Zajíčkovy básnické tvorby se stalo prolínání útržkovitých popisů vnějšího světa, každodennosti s intimními reflexemi vlastního vnitřního, snového světa a vzpomínkami. V autentickém prožívání neustálého zápasu s tíhou života a uplývajícími okamžiky si Zajíčkova poetika nového tisíciletí uchovala příznačnou naléhavost.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz