Dnes uplyne 90 let od úmrtí spisovatele a básníka Viktora Dyka

Viktor Dyk se narodil 31. 12. 1877 v Pšovce u Mělníka jako syn hospodářského úředníka. Studoval v Praze gymnázium, poté práva. Po studiích pracoval do konce života jako novinář, spisovatel a aktivní politik. Od studentských let otiskoval verše ve Světozoru podepisované Viktor Souček, dále publikoval v Moderní revue, Přehledu, Rozhledech a Volných směrech, působil redakčně v Pokrokové revue a v Samostatnosti, uspořádal Almanach na rok 1900. Aktivně se účastnil politického života ve straně radikálně pokrokové, za niž také roku 1911 neúspěšně kandidoval do říšské rady. Kromě spolupráce s Lumírem vedl fejeton v Lidových novinách; za otiskovaná Tajemná dobrodružství Kozulinova byl zatčen a vězněn. Po propuštění psal do politických deníků Národ a Česká demokracie, od roku 1918 byl v redakci Národních listů a spojil svou politickou činnosti s krajně pravicovou stranou národně demokratickou, za niž byl zprvu poslancem a od roku 1925 senátorem.

Ve svých literárních počátcích patřil k dekadentnímu křídlu generace devadesátých let, soustředěnému kolem Moderní revue. Jeho první sbírky (A porta inferi, Síla života) poznamenala nálada z „konce století“, gesto odporu a pohrdání i typické slohové prostředky symbolismu, z nichž je i pro pozdější D. tvorbu příznačné využití symboliky krajiny, a středověkých, rytířských motivů k postižení tíživé atmosféry duševní krize a dramatických citových konfliktů. Podobně jako na jeho generační druhy však na něj od počátku zároveň působí vliv Macharův, jeho útočná kritika české společnosti i jeho poetika. Už od prvních sbírek nachází D. svou osobitou polohu i básnický výraz, které plně rozvíjí ve sbírce Marnosti. Základní polohou a problémem D. tvorby je moment deziluze, pramenící z romantického dualismu snu a skutečnosti, touhy a naplnění, vůle a síly; ústředním konfliktem je rozpor mezi voláním po činu, jež má naléhavost mravního imperativu, a skeptickým vědomím neuskutečnitelnosti nadosobní ideje. Tento problém sleduje v celém svém dalším díle, jednak v obecné poloze jako základní problém vztahu člověka ke světu, jednak na časové problematice národního života. Do první linie patří většina jeho nejvýznamnějších děl z doby před první světovou válkou; vedle lyrickoepických básní (Milá sedmi loupežníků, Giuseppe Moro) je to zejména lyrická próza Krysař a drama Zmoudření Dona Quijota, v nichž osobitou interpretací starších literárních látek zobrazuje neřešitelný rozpor mezi snem a skutečností, ústící v tragickou deziluzi.

Druhá linie, obrácená k aktuální politické tematice, zahrnuje rovněž poezii a prózu. V politické lyrice vystupuje Dyk jako kritický a ironický glosátor národního života (Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice, Prohrané kampaně), ostře komentující jednotlivé politické události, prodejnost a bezpáteřnost politiků, zrady a pohodlnictví; proti mlhavé symbolice prvních sbírek uplatňuje se tu stále konkrétnější materiál ze současného života, zároveň tu však jeho lyrika ztrácí někdejší monumentalitu a emocionální působivost, rozdrobuje se v drobné politické výpady.

V politických románech (Konec Hackenschmidův, Prosinec, Prsty Habakukovy) zachytil politické události a ovzduší své doby. Idea národa se stala postupně základním smyslem a náplní D. tvorby, jedinou hodnotou, kterou nalezl v době rozkladu všech hodnot měšťanské epochy. Jejím umělecky i společensky nejúčinnějším výrazem byla válečná tetralogie (Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok), psaná v letech první světové války.

Dvojí linie D. tvorby se po válce výrazně odděluje. Politická tvorba plně odráží jeho konzervativní politickou koncepci a nacionalistické stanovisko, z něhož glosuje poválečný politický vývoj (Podél cesty, Zpěvy v bouři, román Soykovy děti), a ztrácí většinou i svou uměleckou hodnotu. Druhá linie jeho tvorby bezprostředně pokračuje v poloze předválečné; základním momentem je tu znovu ústřední problematika básníkova životního postoje, hořkost deziluze a smutek z marného boje, a zápas o vyrovnání s nimi nalezením nadosobních hodnot (Domy, Devátá vlna).

Součástí D. literárního díla jsou rovněž jeho překlady, především francouzských básníků (Ch. Baudelaira, T. Corbièra, P. Verlaina).

S F. S. Procházkou napsal libreto k Janáčkově opeře výlety páně Broučkovy.

Viktor Dyk zemřel 14. 5. 1931.