Dnes uplyne 130 let od narození spisovatele Vladislava Vančury

Prozaik, dramatik, publicista filmový scénárista a režisér, jeden z představitelů meziválečné umělecké avantgardy a levicové inteligence, nekompromisní odpůrce fašismu Vladislav Vančura se narodil 23. 6. 1891 v Háji u Opavy, kde jeho otec působil jako hospodářský správce cukrovaru. Měl čtyři sestry, jeho příbuzným byl básník Jiří Mahen. V jeho rodině se udržovalo kulturní vědomí starého protestantského rodu. Dětství strávil na několika místech, především v Davli u Prahy a poté v Praze. Studoval na gymnáziu v Praze a v Benešově, studia však dokončil až po několikaleté přestávce, během níž se učil knihkupcem, studoval na uměleckoprůmyslové škole a pokoušel se o přijetí a pražskou AVU. Na malostranském gymnáziu pak maturoval v roce 1915. Krátce pracoval jako úředník a jeden semestr studoval právnickou fakultu UK, z níž přestoupil na fakultu lékařskou. Tu v roce 1921 absolvoval. Téhož roku se oženil a spolu s ženou Ludmilou začal provozovat lékařskou praxi na Zbraslavi. Po několika letech jí však zanechal a začal se věnovat literatuře, veřejné kulturní a politické činnosti a filmu. Podnikl také cesty do Francie, Egypta a Sovětského svazu.

Vladislav Vančura patřil mezi iniciátory Devětsilu a byl jeho prvním předsedou. Podílel se na akcích komunistické inteligence. V roce 1929 byl ve spojitosti se prohlášením sedmi spisovatelů z KSČ vyloučen, avšak charakter jeho politické aktivity se nezměnil. Zúčastňoval se akcí Levé fronty, Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem, byl předsedou Československé filmové společnosti. Ve 30. letech spolupracoval s nakladatelstvím Družstevní práce, jeho přáteli byly největší osobnosti čs. meziválečné kultury jako K. Nový, I. Olbracht, V. Nezval, J. Honzl, J. Seifert a další. Za okupace se aktivně zapojil do odbojové činnosti, působil jako předseda spisovatelské sekce Výboru inteligence. 12. 5. 1942 byl gestapem zatčen a 1. 6. po krutém mučení popraven.

Vladislav Vančura psal povídky pro časopisy Červen, Proletkult, Rudé právo, Kmen. S někdejším úmyslem dát se na výtvarnou dráhu, prvními dramatickými pokusy a zaujetím pro divadlo souvisí jeho výtvarně a divadelně kritická činnost, příležitostně se ve svých esejích věnoval i literárním a kulturně politickým otázkám.

Knižně debutoval v roce 1923 souborem 14 próz Amazonský proud. Druhou knihou byly povídky Dlouhý, Široký, Bystrozraký a poté následovala románová prvotina Pekař Jan Marhoul. Dále román Pole orná a válečná a Rozmarné léto – později nezapomenutelně filmově zpracované režisérem J. Menzelem.

Vančurova literární i dramatická tvorba z druhé poloviny 20. let má experimentální povahu.

Vznikly scénické básně Učitel a žák a Nemocná dívka, Román Poslední soud přinášející  konfrontaci prostředí Prahy a světa vystěhovalců ze Zakarpatské Ukrajiny. Problematikou viny a trestu se zabývá i další dílo, román Hrdelní pře anebo Přísloví z roku 1930.

Na počátku 30. let vydal Vančura pohádkovou knížku pro děti Kubula a Kuba Kubikula, baladický příběh Markéta Lazarová (rovněž výjimečně zdařile zfilmovaný), v němž se inspiroval některými motivy z historie svého rodu, dále román Útěk do Budína, soubor povídek Luk královny Dorotky, drama Alchymista, román Konec starých časů, drama Jezero Ukereve, protiválečný román Tři řeky. O jeho nesmlouvavém postoji k tehdejšímu vzrůstajícímu nebezpečí fašismu svědčí povídky Občan Don Quijote a Kněz Gudari.

Vladislav Vančura je také autorem historického díla Obrazy z dějin národa českého.