Dnes uplyne 115 let od narození spisovatele Václava Laciny

Václav Lacina – prozaik, básník, autor satirických textů a parodií, se narodil 9. 7. 1906 v Hluboké nad Vltavou  v rodině s bohatým kulturním zázemím: jeho dědeček Josef Lacina (1850–1908) publikoval pod pseudonymem Kolda-Malínský. Otec byl soudcem. Dětství Lacina prožil ve Volyni, v Praze vystudoval gymnázium (mat. 1925, zde jako kvintán vydával časopis Modré pondělí) a Právnickou fakultu UK (1925–29, JUDr. 1950). Od roku 1930 zaměstnán u soudu (1934–45 jako soudce) nejprve v Chebu (1930–31), dále v Kašperských Horách (1935–38) a v Praze (do 1945). V letech 1945–47 pracoval na ministerstvu informací, 1947–48 byl okresním soudcem v Praze, 1948–52 tiskovým referentem ministerstva spravedlnosti, 1952–53 v Čs. rozhlase. Od roku 1953 se věnoval spisovatelské činnosti. Od roku 1973 žil v důchodu v Příbrami, v posledních letech života v Domově důchodců v Rožmitále pod Třemšínem.

Debutoval v roce 1922 ve Studentském časopise, dále přispíval do časopisů Trn, Reflektor (zde většina básní ze sbírky Zježení), Sršatec, Pásmo, Pramen (Plzeň, 1925–26 zde na pokračování Krysa na hřídeli), Topičův sborník, Výtvarné snahy (1929 zde na pokračování parodie Jak bydlit, i sep., knižně in Čtení o psaní, bydlení a jiném činění), Tvorba, Právo lidu, Dobrý den, Čin, po roce 1945 přispíval do časopisů Kulturní politika, Dikobraz, Nové knihy, Literární noviny, Host do domu, Plamen, Práce, Rudé právo, Mladá fronta aj. Byl autorem katalogů k výstavám Otakara Mrkvičky (1953) a J. a M. Hollerových (1977) a přispěl rovněž do řady sborníků. Redigoval knižnice Dar (1945) a Úsměvy (1954–59). Pasáže ze Čtení o psaní připravila Zdena Josková pro jevištní pásmo Jak se dělá umění aneb Nebojte se literatury (rozmn. 1983). V rukopisech, které jsou uloženy v Literárním archivu PNP, zůstaly Z pohádky pod okap (pro dospělé), Dívčí válka a jiné výtržnosti (apokryfy), sbírka próz Padoušek a kruťasové a 2. díl pamětí. Užíval pseudonymů (ve Studentském časopisu) Artur Kosina (rovněž v Trnu a Sršatci), Máňa Frčková, Manja Frčková, V. Nebojsa, ojediněle Publius Nevidius Nashorn, a šifer sin, cos.

Od počátku se v Lacinově tvorbě prolínají dvě linie: literární parodie a společenská satira psaná z pozice příslušníka politické levice. Knihy prvního typu parodují ve stylu i tematice známé literární osobnosti a směry. Literární dovednost přitom autora někdy přivádí na samu hranici mezi parodií a „seriózním“ dílem (parodie dekadence a poetismu v knihách Zježení, Krysa na hřídeli, Ozubené okno). Vrcholem této linie je poválečné Čtení o psaní, kde autor s humornou hravostí vytváří řadu variací na daná témata ve stylu jednotlivých spisovatelů od národního obrození až po současnost. V druhé linii své tvorby se Lacina zaměřil na typické téma české satiry: maloměšťáctví. Jestliže mezi válkami svými ironickými haussmanovskými výpady přispíval k proudu útoků na amerikanismus, národně socialistickou stranu, agrárníky, chyby sociální demokracie a projevy fašismu, v době poválečné psal přímočarou politickou satiru, která chce „tepat“ protektorátní panstvo a kolaboranty i rozmanité figurky poválečných příživníků. Sbírky z této doby shrnují veršovanou protifašistickou satiru psanou během války (Plechový cirkus) a satiru na poválečné politické poměry (Železné koště). Na předchozí protiměšťáckou tvorbu navázal Lacina „poláčkovskou“ románovou tetralogií, jejímž těžištěm je konfrontace maloměšťáctví s dějinnými událostmi let 1939 a 1948 (Snobi táhnou, Panstvo se baví, Poruč psu, Jsme tu ještě). Po 1948 se Lacina ztotožnil s úkoly tzv. socialistické satiry, která se chtěla účastnit politického třídního boje a jejímž vnitřním paradoxem bylo překrývání satirické negace patosem budování, vedoucím až k deformaci žánru na pseudosatiru a k estetické simplifikaci (Slyš a piš, Hovoří pan Jéminek); Lacina však oficiální dobovou teorii tzv. konstruktivní satiry nepřijal plně, satiricky polemizoval s požadavky na kladného hrdinu a také čelil útokům na „nelidovost“ a „intelektuálnost“ svého humoru. V druhé polovině 50. let u Laciny převážila stereotypnost námětů i prostředků a nezobecňující popisná drobnohledná analýza (Dnes a denně, Pozůstalí, Malý atlas hub, tlam a pusinek). Svou poetiku Lacina částečně proměnil teprve v první polovině 60. let, s vlnou tzv. nové satiry. Předěl vyznačují texty později publikované ve sbírce Žlučové kameje, v nichž se vrátil i ke svým dadaistickým a poetistickým začátkům. Ironie se mění v sarkasmus, zjednodušené komentáře k aktualitám jsou nahrazovány satirickou imitací různých žánrů, např. cestopisu (Vandrovní knížka) a sci-fi (Rumpendanti). Těžiště se přesouvá k celostním obrazům poměrů, viděných v groteskní perspektivě. Kniha Dódekamerón juristický opět přináší parodie stylu jednotlivých spisovatelů (Josef Škvorecký, Franz Kafka, Alois Jirásek), tentokrát však spjaté s kritikou některých mechanismů a absurdit deformované reality.

Václav Lacina zemřel 9. 12. 1993 v Rožmitále pod Třemšínem.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře