Dnes uplyne 170 let od narození spisovatele Aloise Jiráska

Alois Jirásek se tvorbou realistického historického románu zařadil mezi přední prozaiky na přelomu století. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, umělecky ztvárnil v obrazech velkých dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění.

Narodil se v Hronově 23. 8. 1851. Po maturitě na gymnáziu v Hradci Králové, chtěl nastoupit na akademii výtvarných umění, ale z existenčních důvodů vystudoval na filosofické fakultě v Praze historii. Jako středoškolský učitel působil v Litomyšli a od roku 1888 v Praze. Za první světové války jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů z května 1917, v němž se spisovatelé přihlásili k boji českého národa za samostatnost. Působil krátce v senátu republiky za národně demokratickou stranu. Své práce tiskl hlavně ve Světozoru, Lumíru, Osvětě, Květech, Zlaté Praze a Zvonu.

Shodně s Palackým spatřoval vrchol českých dějin v husitství a bratrství, naopak úpadek viděl v době pobělohorské. Se zvláštní zálibou se vracel k období národního obrození. Nositelem dějinných hnutí je Jiráskovi vždy lid. Z toho vyplývá i umělecká výstavba Jiráskových románů; nejsou monografické, jejich hrdinou není jedna postava, ale lid typizovaný několika postavami. Kompozice některých románů má spíše podobu volně skládané kroniky. Větší díla se mu rozrůstají zpravidla v celé cykly, na nichž pracuje dlouhá léta.

Jiráskovo dílo je velmi rozsáhlé; zájem spisovatelův začíná mytickým českým pravěkem a pokračuje přes dobu posledních Přemyslovců k husitství, jeho doznívání až k době pobělohorské a obrozenské.

Dobu husitskou zobrazil především ve třech rozměrných románech: Mezi proudy, Proti všem a Bratrstvo. K této husitské tematice, ukončené románem o Jiřím Poděbradském Husitský král, přistupuje i dramatická trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.

Umělecké ztvárnění doby pobělohorské zahajuje román Skály, představující společenské síly

trpící útlakem feudálního řádu a katolické církve. Protifeudální odboj je také tématem Psohlavců. Závěrečný román z doby pobělohorské, Skaláci, vznikl jako první Jiráskův román; autor v něm vylíčil poslední velkou selskou vzpouru r. 1775 na Náchodsku.

Nejvýše dostoupilo Jiráskovo prozaické umění a smysl pro evokaci minulých dob v románu Temno, zachycujícím morální a kulturní situaci národa v době protireformační.

Dobu národního obrození vykreslil především v pětidílném románě F. L. Věk, zobrazujícím období od sedmdesátých let 18. století až do dvacátých let 19. století. Pokračováním je čtyřdílná kronika U nás, zobrazující národní obrození v Jiráskově rodném kraji. Závěru doby obrozenské se také týká povídka Filosofská historie.

Dramatické tvorbě se věnoval poměrně pozdě a dosáhl v ní střídavých úspěchů. Šťastnější byl v současné tematice smyslem pro reálné konflikty venkova (Vojnarka, Otec) nebo v symbolické hře Lucerna.

Z Jiráskovy tvorby pro mládež se staly populárními Staré pověsti české a beletristické převyprávění cestopisu Václava Šaška z Bířkova z Čech až na konec světa.

Alois Jirásek zemřel 12. 3. 1930.