Dnes uplyne 80 let od úmrtí básníka Jiřího Ortena

Jiří Orten (vl. jm. Jiří Ohrenstein) byl velkou nadějí české poezie. Jako Žid nesměl publikovat a svoje sbírky uveřejňoval pod cizími jmény (Karel Jílek, Jiří Jakub). Psal především básně, pokoušel se však i o prózu a dramata (zdramatizoval Jammesovo Anýzové jablko) a sporadicky uveřejňoval recenze a literárněvědné úvahy. V letech 1938-41 pracoval pravidelně na svých denících. V Kutné Hoře, kde se 30. 8. 1919 narodil, studoval gymnasium, v Praze rok jazykovou školu, později (po vzoru svého bratra režiséra Oty Ornesta) dramatickou konzervatoř, odkud byl za okupace z rasových důvodů vyloučen. Prošel pak několik zaměstnání, pracoval například s básníkem H. Bonnem v Židovské náboženské obci. Ve věku dvaadvaceti let – 30. 8. 1941 byl na ulici sražen německou sanitkou a dva dny nato zemřel.

Do literatury vstoupil na konci třicátých let spolu s příslušníky své generace (K. Bednářem, B. Březovským, Z. Urbánkem a dalšími), které všechny poznamenal pocit úzkosti a ztráty životních jistot, ale u Ortena došel nejvýraznějšího a originálního tvůrčího naplnění. Ve svých počátcích byl ovlivněn zvláště F. Halasem, s nímž se spřátelil, R. Weinerem, R. M. Rilkem, F. Jammesem a filosofy Kierkegaardem, Unamunem a L. Klímou. Ortenův básnický talent byl násoben až hektickou pílí spjatou s tušením brzkého konce. To dokládají také jeho později publikované básnické Deníky (poprvé 1958).

Zrodu velké zjevu české poezie byli všichni svědky již při četbě prvních Ortenových sbírek Čítanka jaro (1939) a Cesta k mrazu (1940). Básně sbírky Jeremiášův pláč (vyšla jako novoročenka 1941) inspiroval především Starý zákon. Osamělost, úzkost, pocity životní absurdity a urputného úsilí o jejich statečné pojmenování, vysvětlení a vyvrácení jsou základní polohou Ortenových veršů, postavených na metaforice a úryvkovité stavbě vět a rytmů. To platí zvláště pro sbírku Ohnice (1941). Název této sbírky se stal pojmenováním básnické skupiny, která se po Ortenově smrti začala vytvářet a v níž vůdčí roli měl K. Bednář. Ten také redigoval poválečný sborník Za Jiřím Ortenem. Skupina Ohnice dostala pevnější obrysy až po r. 1945, kdy se jejím patronem stává Václav Černý, sám znalec a zanícený vykladač Ortenova díla. Posmrtně, v r. 1946, vyšel z Ortenova díla cyklus básní Elegie.