Dnes uplyne 110 let od narození spisovatele Josefa Strnadela

Prozaik, básník, publicista, autor pro děti a mládež, překladatel a editor Josef Strnadel se narodil 23. 2. 1912 v Trojanovicích jako syn pasekáře a dřevorubce, přitom však v rodině s živým vztahem k folkloru a s bohatými písmáckými tradicemi. Reálné gymnázium navštěvoval v Místku a v Brně. Na Filozofické fakultě UK studoval češtinu a francouzštinu a rovněž experimentální fonetiku, etnografii a srovnávací literární vědu. Během studií zajížděl (1933–36) na Slovensko a pro národopisné oddělení Národního muzea dokumentoval zejména lidové stavitelství na Spiši, Oravě a v Liptově. Zápisy valašských pohádek a pověstí se Strnadel podílel na Soupisu českých pohádek Václava Tilleho, který byl jeho učitelem a také patronem jeho práce Valašské lidové hry vánoční. Filozofickou fakultu absolvoval 1937; PhDr. 1946 prací Růst a vývoj básníka – studie básnického díla Františka Hrubína (s tímto básníkem jej spojovalo celoživotní přátelství). Ze sociálních důvodů začal Strnadel pracovat už při studiu: roku 1935 krátce působil ve Státním úřadě statistickém a poté se stal knihovníkem ve studijní knihovně ministerstva sociální péče, od počátku roku 1939 byl jejím vedoucím. Po 17. listopadu 1939 byl zatčen a do prosince 1940 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po propuštění pracoval až do roku 1951 na ministerstvu sociální péče, naposledy ve funkci odborového rady knihovní a archivní služby. Souběžně byl v letech 1944–49 redaktorem nakladatelství Josef Lukasík, kde řídil několik edic (Próza, Strom, Stolístek, Edice dramatických autorů), a v letech 1946–47 redakčním tajemníkem revue Doba (vydávané literárním odborem Umělecké besedy). Roku 1951 byla jeho knihovna převedena do resortu ministerstva školství, kde vedl knihovní úsek nově vytvořené Státní knihovny společenských věd a 1953 byl tajemníkem Poradního sboru pro věci státních vědeckých knihoven. V letech 1952–57 současně externě přednášel úvod do vysokoškolského studia, ekonomiku duševní práce aj. na několika vysokých školách (Vysoké škole politických a sociálních věd, Vysoké škole ekonomické, knihovnické katedře Filozofické fakulty UK). Roku 1956 se stal ředitelem Slovanské knihovny a tuto funkci vykonával až po odchod do důchodu roku 1977.
Publikovat začal jako čtrnáctiletý (1926 próza v brněnském deníku Ruch), soustavněji od počátku 30. let. Verši, povídkami, překlady, fejetony, kurzivami, ale také vlastivědnými a cestopisnými články postupně přispíval do Studentského časopisu, Moravskoslezského deníku (Ostrava, úzká spolupráce s Vojtěchem Martínkem), Lubiny (Rožnov pod Radhoštěm), Venkova, Lidového deníku, Českého slova, Národního středu, Práva lidu, Hovorů o knihách, Křesťanské revue, Kvartu, Národní práce, Rozhledů po literatuře a umění, Panorámy, Prahy v týdnu, Lidových novin aj. Jako recenzent soudobé umělecké i naučné literatury a překladů se uplatňoval 1936–39, a to zejména v Činu, U Bloku, Ranních novinách a Národním osvobození. Po 1945 publikoval v Kytici, Listech pro umění a kritiku, Době, Práci, Rudém právu, Naší rodině, Tvorbě, Novém životě, Literárních novinách, Mateřídoušce, Zlatém máji, Čtenáři, Červeném květu (Ostrava), Květech, Čtení o SSSR, Praze–Moskvě, Plameni, Literárním měsíčníku aj. V poválečném období přispíval hojněji i do odborných knihovnických periodik (Knihovna, Knihovník, Zpravodaj Státní knihovny, Ročenka Státní knihovny a Bibliografie Slovanské knihovny – zde 1958 otiskl práci Slovanská knihovna v Praze v roce 1956 a bibliografickou stať Básník František Hrubín – laureát státní ceny Klementa Gottwalda, které v témže roce vyšly rovněž jako separáty). V 70. letech napsal několik esejů publikovaných (většinou i v cizojazyčných mutacích) jako úvodní slovo k obrazovým krajinným publikacím (Beskydy, 1974; Československo, historie, příroda, umění, 1974; Pod sluncem této země, 1975; Ostrava, 1978; Severní Morava, 1980; Na shledanou, Praho, 1981). V 30. letech i v poválečném období vystupoval s nejrůzněji zaměřenými přednáškami a pořady v Československém rozhlase. – Časopisecky publikoval pod pseudonymy Jan Čadan, Jan Dolina, Jaroslav Dřín, Matěj Jalovec, Aleš Javorek, Jakub Klín, Florián Žďárský, Jan Kopenec, používal též celé řady šifer: as, d., de, DE, el, EL, es, li, NA, RN, s, sl, SL, st-, ST, Str, strn, js, J. S. , jst, S, Jos. St. , trn, F. Ž. aj.
Pozadím Strnadelovy mnohotvárné tvůrčí činnosti byla jeho organizační i publikační aktivita knihovníka; odborný charakter měl též od 30. let projevovaný zájem etnografický a folkloristický, z něhož vyrostla raná studie o lidových stavbách v Osturni i pozdější edice lidové poezie a převyprávění pověstí a pohádek z Valašska (Zamrzlá studánka, O Stodolovém mistru). S rodným krajem je úzce spjata rovněž jeho tvorba beletristická, k níž se – po řadě dřívějších pokusů o verše a povídky a po bohaté recenzní činnosti v druhé polovině 30. let – odhodlal v poválečném období. Mladším čtenářům Strnadel určil faktograficky zasvěcená poetická vyprávění o životě a zvycích beskydských dětí, sledovaných na pozadí střídajících se ročních dob (Rok pod horami, Vyhnal jsem ovečky až na Javorníček). Prožitek rodného kraje zprostředkoval na konci 60. let cyklus lyrických próz Černá slza a triptych Hořká tráva, v nichž autor sloučil obraz prostoty lidského života s problematikou existenciální, vzpomínkovou kresebnost se složkou imaginativní a tradice lidové slovesnosti s podněty moderní literatury.
Strnadelovu beletrii vyznačuje prostá kultivovaná řeč, mísení protikladných jazykově stylistických složek do působivého kontrapunktu. Kontrapunkticky vyznívá také autorova vize lidského bytí: máchovsky světabolné pocity a úzkost ze smrtelnosti člověka Strnadel překonává vírou v „nesmírný krásný život“, jenž věčně plyne. Třebaže jeho evokace světa dětství, mládí a domova zahrnují rovněž tíživé momenty, vyznívají především jako sféra nezkalené barvitosti, čistoty a spolehlivé duchovní zakotvenosti člověka. Domov jako stabilní rámec neklidného životního plynutí a jako jistota v nejistotě drastické životní situace se připomíná rovněž ve Strnadelových sbírkách lyricko-meditativních próz Noc v patách, Noc je vlak, který jede domů a Listopadky, které jsou autorovou osobní reakcí na uvěznění v koncentračním táboře a vyslovují i existenciální problematiku člověka uvrženého do světa násilí a zla. Jinou takovou oporu prezentuje specifický výbor z české i světové básnické tvorby, „která ožila v koncentračním táboře“ (Chléb poezie). Autorův tvůrčí profil dokreslují knihy z konce 70. let: Rodná řeč poezie, výběr z článků o typově mu příbuzných spisovatelských osobnostech (Josef Hora, Jarmila Glazarová, Vilém Závada aj.), a monografické vyprávění František Hrubín, o básníkovi, k němuž měl Strnadel lidsky i umělecky nejblíže.

Josef Strnadel zemřel 4. 3. 1986 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz