Dnes uplyne 115 let od narození spisovatele Pavla Naumana

Pavel Nauman – prozaik, historik a kunsthistorik, se narodil 2. 5. 1907 v Praze.  Vlastním jménem Miloš Nauman, syn úředníka, spisovatele a přírodovědce Jaroslava Naumana (1881–1962, po 1945 užíval pseudonymu Jaroslav Horný). – Nauman maturoval na gymnáziu v Praze (1925), v letech 1925–28 studoval přírodopis a zeměpis na Přírodovědecké fakultě UK a 1928–32 české dějiny a dějiny umění na FF UK (u Josefa Pekaře a Josefa Vítězslava Šimáka, PhDr. 1932 prací Dějiny dolejší konsistoře v letech 1609–1620). Po krátké archivní praxi v Jindřichově Hradci byl redaktorem Lidových novin, od roku 1938 působil jako úředník v tiskovém odboru předsednictva vlády, později na ministerstvu lidové osvěty, v roce 1945 přešel na ministerstvo školství a informací, v letech 1950–52 byl zaměstnán v archivu a knihovně Národního divadla v Praze a od roku 1952 ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody. V roce 1966 odešel do důchodu.

Přispíval do Rozhledů, Lidových novin, Literárních novin,Kultury, Kulturní tvorby, Nového života, Plamene, Ochrany přírody aj. Redigoval knihovnu Dětem v pražském nakladatelství Václava Poláčka (1943–44). Úvodními statěmi doprovodil soubor pohlednic Cyrila Boudy Tvář našich měst (1944) a České dějiny v obrazech (1948). Podle jeho scénářů byly natočeny krátké filmy Radost ze života (1940, r. Jindřich Brichta) a Ve stínu strakonického hradu (1940, r. Jan Kučera). Pohádky o mašinkách se staly předlohou stejnojmenného televizního animovaného seriálu (1987, r. Eduard Hofman, sc. Olga Kafková) a divadelní hry O mašinkách, o panu Blahošovi a taky o nešťastném inženýru Zababovi (rozmn. i prem. 1976, napsali Vratislav Schilder a Pavel Vašíček).

Nauman je autor intelektuálního a racionálně konstruktivního typu. Jeho prózy se opírají o rozsáhlé historické i přírodovědecké znalosti a obvykle jsou založeny na konfliktu protikladných ideových stanovisek. Od počátku prochází jeho tvorbou pojetí osudovosti jako předurčení, které si člověk nese v sobě, postupně je však tento myšlenkový koncept oslabován zdůrazněním momentu lidské volby. Základní situaci morálního rozhodování Nauman sleduje zpravidla s chladnou, analytickou objektivností a promítá ji do různých historických epoch, které jsou vykresleny s pochopením pro specifičnost dobové atmosféry. Při fabulaci s oblibou využívá tradičních epických žánrů; kompoziční půdorys rodové ságy, historického a dobrodružného románu, biografie či bajky ovšem často rozrušuje uplatněním úvahových pasáží a monologického vyprávění v první osobě. Tematicky je jeho dílo značně rozmanité. Zpočátku se představil jako romanopisec kriticky účtující s průměrností a mravním úpadkem, jak mu je ztělesňovalo 19. století (rodová sága Více zlého, Nelze uniknout a biografie zplanělého umělce Pomník kovu trvalejší). Ve dvojici próz z druhé poloviny 40. let, v antickém románu v dopisech Faon a v antiutopii z doby bronzové Zlatý věk, konfrontoval Nauman heroický, altruistický životní postoj se svůdcovstvím falešných proroků. Pozdější povídkové triptychy vycházejí z tematiky druhé světové války (Lítice) a soustřeďují se na hledání souvislostí mezi světem přírodním a lidským, a to nejprve paralelním rozvíjením příběhů lidí a zvířat (Menší zvířata) a poté na půdě bajky a podobenství (Veliké sucho). Detektivním románem Dlouhý stín času přispěl Nauman v 60. letech k obrodě žánru v české literatuře. – Z dětských knih se dočkaly mimořádného ohlasu a řady vydání Pohádky o mašinkách, zdařile spojující pohádkové principy s romantikou technického věku.

Pavel Nauman zemřel 24. 9. 1976 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz