Dnes oslaví 70. narozeniny spisovatel Jaromír Pelc

Jaromír Pelc – básník a literární kritik, se narodil 23. 5. 1952 v Praze  v rodině inženýra ekonoma-prognostika a středoškolské učitelky češtiny a dějepisu. Po maturitě na gymnáziu v Praze-Žižkově (1970) se stal elévem a posléze redaktorem v týdeníku Svět práce. V letech 1970–1974 navštěvoval při zaměstnání Fakultu sociálních věd a publicistiky UK, nedokončil ji však. Od roku 1982 dálkově studoval moderní dějiny na Vysoké škole politické při ÚV KSČ; absolvoval 1987 diplomovou prací Boj proti fašismu v letech 1933–1938 a kulturní fronta (RSDr. 1989). Od roku 1972 působil v kulturněpolitickém týdeníku Tvorba, nejprve v příloze LUK (Literatura – Umění – Kritika), od roku 1982 v literární příloze Kmen. Poté byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta (1987–1990). Od dubna do konce roku 1990 byl publicistou ve svobodném povolání a příležitostným redaktorem. Mj. s Karlem Sýsem redigoval literárně-erotickou revue Sextant (vycházela v letech 1990–1991, 15 čísel). Od roku 1991 je majitelem nakladatelství a vydavatelství Niké, zde od roku 1993 vydává a řídí měsíčník Rodinný lékař (od roku 2007 rovněž neperiodickou Zdravotní knížku Rodinného lékaře). V letech 1993–1999 byl souběžně také šéfredaktorem časopisu o nadacích a neziskovém sektoru Grant a předsedou představenstva akciové společnosti Questor, zabývající se organizací a správou neziskových institucí v České republice. V 80. letech navštívil Tádžikistán a Afghánistán, Finsko, Havanu a několikrát Paříž a Benátky, na počátku 90. let Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu.

Verše publikuje od roku 1967 (debut v Hostu do domu), literární publicistiku a literárněteoretické eseje od roku 1973 (poprvé v Tvorbě). Kromě periodik, v nichž byl zaměstnán, přispíval do Divokého vína, Mladého světa a exilového časopisu Obrys (Mnichov, 1989) aj. 1991 uveřejnil v A–Almanachu autorů ukázku z nevydaného rukopisu Osvobozené divadlo neznámé, v týdeníku Obrys – Kmen publikoval stati o Antonínu Sovovi, Vladimíru Holanovi, Josefu Kainarovi, Bohumilu Hrabalovi a Skupině 42. Poetická vinárna Viola uvedla roku 1986 literárně-hudební pásmo z jeho poezie Požár na obloze (scénář a režie Vladimír Merta, hudba a zpěv Vladimír Mišík, i stejnojmenné LP, 1988). Důležitým tvůrčím podnětem byl Pelcův přátelský vztah k malíři Kamilu Lhotákovi: 1972–1989 s ním nahrál sérii delších rozhovorů jako základ chystaných vzpomínek, napsal průvodní slova do katalogů jeho výstav, uspořádaných v 80. letech. Kamil Lhoták naopak ilustroval dvě Pelcovy básnické sbírky. V souvislosti s psaním knih o Osvobozeném divadle navázal kontakty (1975–1980) s žijícími protagonisty této scény, zejména s Janem Werichem. U některých kratších příspěvků používá iniciál J. P. a šifer /pel/ a lc.

Jako básník se Pelc knižně představil až v druhé polovině 70. let sbírkami Lear v letním kině a Gilotina. Připojil se jimi k proudu poezie zaujaté autobiografickými motivy, civilními podobami skutečnosti a životem města. V rámci generace, která byla v té chvíli nazývána třicátníky a postupně se prosazovala do čela oficiálně publikované literatury, měl svými sceneriemi, těženými především z atmosféry rodného Žižkova, nejblíže k Petru Cincibuchovi, racionálním základem básnického výrazu pak k Josefu Šimonovi. Z autorovy početné, leč nevyrovnané básnické produkce 80. let upoutává vedle veršů inspirovaných rockovou hudbou (Třináct tváří lásky, Láska je kytarové sólo) zejména intimně zaměřená sbírka Kufr kouzelníka Boska. Na základě tíživě prožívaného rozvodu, reflektovaného jako projev nedefinitivnosti lidských vztahů, v ní ostrými záběry a přísnou metaforikou vyslovil motivy úzkosti, které se u něho – vedle tónů historického optimismu a romantické důvěry v lidskou aktivitu – náznakově ozývaly už dříve. Ještě zásadněji se tento motiv objevuje v Půlnočním poledni, knize veršů a lyrických próz, vzniklé 1988–1989 a vydané na počátku 90. let, v níž je hlavním zdrojem básníkova rozpoložení pocit znehybnění a pustota světa. Až k apokalyptickým vizím vede týž motiv úzkosti, když je vzbuzován společenskými proměnami po 1989 a také pádem autorových ideových hodnot a jistot i jeho společenské pozice (ve sbírce Muž s temným pozadím).
V 70. letech se Pelc představoval také jako mladistvě ambiciózní literární kritik, formulující generační aspirace. Programové zacílení má i knižní soubor Nový obsah, v němž se pokoušel – v opozici proti literatuře 60. let a s důrazem na inspiraci jednostranně interpretované tvorby Václava Hraběte – začlenit poetiku a ideové směřování tvorby jemu blízkých básníků a prozaiků do vývoje socialistické a normalizační literatury. Na počátku 80. let Pelc napsal ideologicky strohou kritickou stať, vyčítající této generaci malou společenskou angažovanost (Poezie a světový názor, Rudé právo 1981), postupně se však jako kritik odmlčel a interpretační aktivitu přenesl do časopiseckých úvah a doslovů. Výsledkem Pelcova zájmu o Osvobozené divadlo je kniha Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo. Z jeho různorodé ediční činnosti nejpřínosněji zapůsobily dva svazky z pozůstalosti Václava Hraběte.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz