Dnes oslaví 80. narozeniny spisovatel Ivan Wernisch

Ivan Wernisch – básník, prozaik, překladatel a editor, se narodil 18. 6. 1942 v Praze.

Jeho synem z prvního manželství s malířkou a ilustrátorkou Helenou Wernischovou (*1942) je spisovatel Ewald Murrer. Druhou Wernischovou ženou byla estetička Helena Lorenzová (1945–2006), třetí je germanistka Petra Nováčková (*1963). – Wernisch vyrůstal v rodině úředníka německé národnosti. ZŠ vychodil v Praze-Liboci, Dejvicích a ve Vyšším Brodě a Loučovicích. Po absolvování Vyšší průmyslové školy keramické v Karlových Varech (maturita 1959) působil krátce jako keramický výtvarník a poté vystřídal řadu dalších zaměstnání. Pracoval jako betonář vyhnívacích nádrží na Trojském ostrově, jevištní technik v Tylově divadle, reklamní agent, tesař, uklízeč na petřínské hvězdárně, kopáč, štukatér, dělník u chemické injektáže na stavbě metra, strážný a noční hlídač mj. v autoparku v Praze-Jižním Městě, ve skladu nábytku v Ďáblicích, naposledy (od 1981) v pražské Loretě. Od roku 1990 byl redaktorem Literárních novin, od roku 1999 je zaměstnancem pražského antikvariátu Ztichlá klika. Jako výtvarník se věnuje především kolážím (kolážemi doprovodil například knihy Martina Reinera Staré a jiné časy, 2002 a Pohled z kavárny v Bath, 2007). Na přelomu let 1990–91 byl předsedou rady Obce spisovatelů. V polovině roku 1994 získal od Německé akademické výměnné služby roční literární stipendium v Berlíně. Od roku 1998 rediguje (s Markem Staškem a dalšími) Edici současné české poezie (vyd. Knihovna Jana Drdy v Příbrami a Jiří Suchý), od roku 2007 redakčně spolupracuje s nakladatelstvím Zdeněk Cibulka – Týnská literární kavárna.

Debutoval roku 1958 básní v časopise Kultura, dále uveřejňoval verše, drobné prózy a překlady v periodikách Host do domu, Kulturní tvorba, Kultura, Tvorba, Literární noviny, Plamen, Tvář, Sešity pro mladou literaturu (Sešity pro literaturu a diskusi) aj., v 70. a 80. letech publikoval pouze v Mateřídoušce (verše a překlady) a v četných zahraničních časopisech (mj. Westpennest, München). Po roce 1989 publikuje v Revolver Revui, Hostu, Penthousu, Iniciálách, Neonu, Podiu (Wien), ale především v Literárních novinách. Zde od roku 1990 otiskoval v cyklu Zapomenutí portréty dnes již neznámých českých básníků a německých básníků z Čech, rozhovory a četné literární kritiky (mj. v cyklu Knihy, které zbyly). V samizdatu a v datovaných strojopisných opisech kolovaly jeho básnické sbírky Král neviňátek (1972), Když není vyhnutí (1976), Žil, nebyl (1979), Z knihy předmluv Prochora Filipoviče Titina (1980), Blbecká poezie (1981), Kudlmudl (1982), Prasinec (1982), Z letošního konce světa (1982, pod pseud. Václav Rozehnal), Zasuté zahrady (výbor, Edice Expedice 1982), Cvičné město (1983), Pojízdný hřbitov (1984), Zahnáni do ráje (1984), Jako kdyby byl (1985), Frc. Překlady a překrady (Kde domov můj 1988), Sonety (variace na Jaroslava Vrchlického, Kostelec nad Černými lesy, b. d., 1987, + Václav Vokolek), groteskní próza Příhody trpaslice Filumeny (1973), překlad poezie Paula Kleea Čáry (1982) a překladový výbor z poezie současných polských básníků Slovo a zeď (1988, s dalšími). Přispěl rovněž do samizdatových sborníků a antologií Tempo 1 (Brno 1968), Betlém. Škola české grotesky (1980), Písačky pro Dominika Tatarku (Petlice 1983), Básníci a samotáři (1984), Na střepech volnosti (Česká expedice 1987), Karlu Srpovi k padesátinám (1987), Almanach 1988 (1988), Světlá lhůta (1989) a Podzemní sborníček (1989). V letech 1983–1985 byl spolu s Václavem Vokolkem editorem samizdatového literárního sborníku Almanach. Některé z jeho textů zhudebnili Mikoláš Chadima, Petr Skoumal, Pavel Fajt a skupiny Plastic People of The Universe, C & K Vocal a mělnická Postižená oblast. Pro Čs. rozhlas Wernisch od poloviny 70. let připravil (částečně pod svým jménem, jménem Ivo Kořána a částečně pod pseudonymy) téměř šest set pořadů překladové poezie; kromě skutečných překladů (Ingeborg Bachmannová, Johann Wolfgang Goethe, Johann Christian Friedrich Hölderlin, Hans Sachs, Paul van Ostaien aj.), kterých je pouze něco přes polovinu, však v rámci rozsáhlé mystifikace přisuzoval své vlastní verše básníkům existujícím (Jean Cocteau, Konstantin Christomanos, Alfred Momber, Johann Jacob Haringer aj.) i fiktivním (Hans Gruber, staroegyptské milostné básně, smyšlení čínští, perští a afričtí básníci aj.). Na motivy povídek z Wernischovy knihy Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové byl natočen animovaný film Tři Fuové (2000, režie Jan Bubeníček). Česká televize odvysílala dokumentární pořad o Ivanu Wernischovi Zblízka (1998, režie Břetislav Rychlík). Koncem 60. let psal své křestní jméno jako Iwan (naposledy ve sbírce Loutky, 1970), v Literárních novinách používá šifer -iw-, I. W., (iw), w, -w- a -wer-, jako překladatel pro nakladatelství Ivo Železný užíval pseudonymy Bobby Weintisch a Hugo Bokvas, píše však i pod dalšími četnými pseudonymy (Marsel Drevo, Lucie Tejkalová aj.). Za pseudonymy lze považovat rovněž fiktivní jména básníků Aloise Roučka, Václava Rozehnala a Hanse Grubera.

Knižně Wernisch debutoval na počátku 60. let útlou sbírkou výrazově čistých, wolkerovsky laděných veršů Kam letí nebe; počínaje následujícím Těšením se však od poetiky sugestivního naivismu, zobrazujícího důvěrně známý svět, odklonil ke groteskním, snovým vizím, v nichž věci opouštějí svůj řád. Pro zatměle bizarní lyriku sbírek Zimohrádek, Dutý břeh a Loutky je příznačné opojení obrazností, živelná radost z pojmenovávání fantaskních představ, přerůstající až do litanického zaříkávání, které v osvobodivých ornamentech, využívajících principů opakování slov a slovních spojení, obkružuje základní motivy cizoty, úzkosti, prázdnoty a vzdoru. Básníkovy nesourodé texty se přitom svobodně pohybují v rozmezí mezi veršem rýmovaným, psaným v trochejském rytmu, a volným veršem se zcela uvolněnou prozaickou dikcí. Výrazem vědomí nezavršitelnosti a neukončitelné proměnlivosti textu jsou pak neustálé variace motivů a zkoumavé ohledávání významu slov. Schopnost integrovat do vlastní poezie nejrůznější literární podněty, žánry a struktury – bestiáře, snáře, nebeklíče, pohádky, morytáty, písně a hry, českou lidovou poezii, ruský folklor a ruskou klasickou literaturu, německý expresionismus – umožňuje Wernischovi vytvářet i četné parafráze rozmanitých literárních textů. Zvláštního efektu přitom dosahuje spojením tvárných prvků předlohy (např. tradičních formulí lidového vyprávění a pohádky) se zcela absurdním, groteskním obsahem. V 70. a 80. letech Wernisch akcentuje – při zachování dosavadní poetiky – princip mystifikace (naivizující stylizace básní ve sbírce Z letošního konce světa, připsaných Václavu Rozehnalovi, „překlady“ pro rozhlas), nonsensu, jazykové a imaginační grotesky, rozvíjí žánr groteskní lyrické prózy. Groteskní vidění se však stále více stává výrazem znechucení z poměrů, deziluze a deprese; číhavá, všeprostupující absurdita expanduje do někdy až drastických obrazů (soubor samizdatových sbírek Blbecká poezie). Wernischově tvorbě 90. let pak dominuje důraz na samotný komunikační akt, snaha oprostit text od významové zatíženosti ve prospěch formální čistoty sdělení. Výsledkem vzdorovitého gesta, s nímž Wernisch hájí prostor tvůrčí svobody a nezávislosti, jsou žánrově velmi různorodé sbírky, obsahující kromě poetických anekdot, variací, hravých tautologií a sémantických hříček, drobných prozaických absurdit, pseudobajek a blasfemických parafrází historek o slavných (Josef Hlávka, Karolina Světlá, Jan Neruda, Karel Sabina, D’Annunzio, Johann Wolfgang Goethe, Claudia Cardinalová aj.) i deníkové záznamy, poznámky, četné citace, aforismy, jízlivé komentáře společenského dění, filozofické reflexe, reflexe vlastní básnické tvorby a principů tvoření obecně (Doupě latinářů, Pekařova noční nůše, Proslýchá se, Cesta do Ašchabadu, Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún, Růžovejch květů sladká vůně). Na minimalistických povídkách rozvíjejících anekdotické situace a ocitajících se na pomezí kramářského morytátu či kalendářového příběhu s hrůzostrašnými motivy (Kominické lodě) je mimo jiné dobře patrná Wernischova schopnost pracovat s jazykovými vrstvami a styly různých období i žánrů. S uplývajícím časem přibývá jak v próze, tak v poezii (Hlava na stole) motivů únavy, stáří a smrti, jakkoli stále prezentovaných ve stylu komedie loutek. – Překladům a parafrázím se začal Wernisch intenzivně věnovat v době tzv. normalizace, kdy mu tato činnost do značné míry nahrazovala možnost publikovat vlastní tvorbu. Překládal především z němčiny (Hans Sachs, Peter Altenberg, Johann Jacob Haringer, Alfred Momber, Hans Arp, Paul Scheerbart, Paul Klee, Christian Morgenstern, Kurt Schwitters, Arno Holz aj.), ruštiny (Anton Pavlovič Čechov, Anna Achmatovová), vlámštiny (Paul van Ostaien), francouzštiny (Jean Cocteau, Pierre Reverdy), italštiny a latiny (Aldo Palazzeschi, Catullus, němečtí, latinsky píšící básníci 16. století). Vzhledem k tomu, že nevede ostrou hranici mezi překladem a původní tvorbou a překlad považuje za společný majetek autora předlohy a překladatele (přičemž si někdy cizí text zcela přisvojí – tzv. překrady), může být hranice mezi překladem, parafrází a napodobeninou zcela nepostřehnutelná (Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl, Frc. Překlady a překrady). Kriticky je třeba přistupovat i k Wernischovým překladům pro nakladatelství Ivo Železný, které jsou (podle jeho vlastního vyjádření) zřejmě z větší části též původními autorskými díly. – Významná je Wernischova činnost editorská, zejména biograficko-bibliografickým aparátem opatřené antologie prací zapomenutých, opomíjených či zesměšňovaných autorů (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl; Píseň o nosu) a koláž z básní, knížek lidového čtení, mravoličných říkanek školních pravidel, kázání, náhrobních nápisů apod. Quodlibet aneb Jak se co komu líbí.

Z nejnovějšího díla: Na břehu (2014), Plop! Vyvrtil Žlahvout pšunt i chlpal liquére – Zdařilé verše a prózy (2015), S brokovnicí pod kabátem (2014), Tiché město (2016), Almara (2021), Don Čičo má v klopě orchidej (2020), Fata Morgana (2018), He, he! (2019), Lunojasno, když kolovrátky (2022), Penthesilea (2019), Pernambuco (2018), Z dalekých žofínů (2021), Zeleně bliká Hilversum (2022), Ztroskotanec na břehu Atlantském (2021)

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz a www.databazeknih.cz

Komentáře